Albánie

Čtvrtek 18.9.
Sešli jsme se kolem 18h na Staré poště u hlaváku, každý podle toho, kdy dorazil. Po vřelém přivítání dáváme české pivo a někdo i večeři, než vyrážíme na letiště Václava Havla. Let do Tirany proběhl bez potíží a po půlnoci jsme konečně přistáli v teplé albánské noci. Na letišti nás čekala krátká fronta u Vodafone, kde pořizujeme datové SIM karty pro volání přes WhatsApp. Pakr si už i vybral hotovost z bankomatu, ostatní nechali směnu na ráno. Venku nás hned oslovil taxikář, který přivedl i kolegu, takže se rozdělujeme do dvou aut. Po půlhodině jízdy dorážíme do hotelu Granda. Recepce funguje nonstop, a tak jde ubytování hladce, jen číslování pater nás trochu mate – první patro, do kterého přece nebudeme jezdit výtahem, bylo až po několika patrech a s narvanými bágly to byla pěkná rozcvička. Pokoj s koupelnou byl pohodlný, i když jsme ho využili jen krátce. Spát jdeme po druhé hodině a budík nás vytahuje už v sedm.

Pátek 19.9.
Ráno začalo skvěle – snídaní formou albánského švédského stolu. Míchaná vajíčka, párečky a hlavně výborný burek se sýrem i špenátem. Z hotelové terasy jsme pozorovali probouzející se Tiranu a hory v dálce. Po snídani měníme peníze, doplňujeme zásoby vody a piva (kohoutkovou tu raději nepít) a vyrážíme shánět plynovou kartuši – nezbytnost každého čundráka.
První pokus vypadal nadějně, ale prodavač měl jen prázdnou. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny: Suri s Vaškem objížděli obchody, zbytek pěšky zamířil na autobusák, odkud měl jet spoj do Kukësu. Cestou překračujeme říčku Lana, spíš zapáchající stoku plnou odpadků, a procházíme rezidenční čtvrtí plnou domečků a zahrad s citroníky a fíkovníky. Nad hlavou se klikatí změť kabelů jako v Indii, kolem nás hluk a chaos. Autobusák vypadá jako obří parkoviště, ale všechno funguje po balkánsku – kdo se zeptal, ten našel. Úplně vzadu jsme objevili maršrutku s nápisem Kukës a řidiči jen trpělivě vysvětlovali, že čekáme na kamarády s kartušemi.
Nakonec se z toho vyklubala stopovací hra v taxíku. Objeli několik outdoor shopů a nakonec našli obchod až na výpadovce, kde vyhrabali poslední dva kusy šroubovacích kartuší, ale jen jako sady s vařičem. Takže je museli koupit komplet. Tímto se z toho oficiálně stalo nejdražší vaření na paštikářském čundru vůbec :-). My jsme mezi tím rozumně opustili autobusák a šli si sednout do stínu blízké kavárny na pivo, kafe a rakiji. Když se dvojice hrdinů konečně slavně vrátila, vyrážíme autobusem ve 12h.

Cesta byla typicky balkánská – Tiranu jsme projížděli skoro hodinu, ale to nevadilo. Všechno to pro nás bylo nové – ulice umělých květin, ulice opravářů bot, obchody s pračkami, krámky nabízející destilační kolony na rakiji a všude mumraj, auta, mercedesy, mopedy. Asi nejpočetněji jsou zde zastoupeny kavárny a holičství. Za městem se krajina změnila, hory se zvedly, zeleň řídla a cesta vedla přes dlouhý tunel až k přehradě Drini. Do Kukësu jsme kupodivu dorazili jen s malým zpožděním.
Na místě nás odchytil taxikář a bez zaváhání nabídl odvoz do Shishtavce. My ale nejdřív chtěli jídlo – v restauraci Sopi jsme si dali šiškebab, salát a pivo Peja, a náladu na závěr ještě vylepšili panákem ráki. Do maršrutky jsme nasedali už dobře naladění. Taxík vyrazil cca v půl čtvrté a i když cesta stoupala a vedla horským terénem, byla silnice stále dobrá. Míjeli jsme stáda koz a skalní masivy, až jsme vyjeli na náhorní planinu u hranic s Kosovem a za chvilku už vystupovali ve vesnici Shishtavec. Taxikář se rozloučil a odjel a my osaměli na návsi. Asi sem moc lidí nejezdí, protože se na nás začali chodit dívat místní staříci. Stařenky praly koberce před minaretem a nás mezi tím vtáhla kavárna naproti. Objednali jsme kávu a 2 ráki. Majitel, takový starý dědoušek, nám to všechno donesl ven na dvorek a začal si s námi povídat. Albánsky to nešlo, ale on uměl bulharsky a to je taky slovanský jazyk, tak jsme to nějak dali a byla to pěkná zábava. Asi jsme mu byli sympatičtí nebo byl jen rád, že má nějakou návštěvu, ale hned po kafi donesl karafu s výbornou rakijí a tak kluci vytáhli kalíšky a dali jsme si všichni dokola. Maky pánovi věnoval panáka z Gruzie, tak jsme u vysvětlovali, jak jezdíme na čundry a on nám zas vykládal o historii té příhraniční oblasti a rakije tekla a tekla, až došla :-). Nezapomenu, jak mu Maky vysvětloval slovo „paštika", co jsme všichni měli na tričkách. Říkal „májka" no a děda nám vysvětloval, že májka znamená babička a nakonec Makymu paštiku vzal a děkoval. No a tak Maky přišel i o tu májku ... Ale na oplátku jsme od dědy dostali flašku raki kumbulle. Kumbulle znamená švestka a tedy to byla lahev slivovice (a moc dobrá ;-). Když jsme si u pak něj chtěli koupit vodu, tak nám řekl, ať ty koupené PET z Tirany vylejeme a natočíme si jejich pramenitou. Na návsi byl dovedený pramen krásně ledové vody, takže jsme dobrali do plna. Bylo opravdu těžké odtamtud odejít, ale rozloučili jsme slovansky i albánsky a na památku mu věnovali ty 2 vařiče, co jsme museli koupit spolu s kartušemi.
Z kavárny jsme vyrazili kolem půl šesté. Do cíle Skiatori nás čekalo ještě 6km a asi 500 výškových metrů, ale cesta to byla pěkná. Prošli jsme vesničkou a šli kolem pastvin a pasoucích se krav. Prašná cesta začala zvolna stoupat a naše kroky doprovázely zvonky oveček v zapadajícím slunci. Se sestupujícím slunkem ale nešlo závodit, takže za chvíli jsme šli už ve stínu. Jak cesta stoupala do vrchu Guri i Mëngjesit, procházeli jsme kolem opuštěných betonových bunkrů, které zde vyrostly za vlády Envera Hodži. Prý se jich tady v Albánii postavilo přes 170 tisíc.
Skiatori je dřevěná chalupa místního skiareálu postavená v nadmořské výšce 1750 m. Kolem byly zaparkované rolby, ale jinak byla budova úplně opuštěná. Krytá terasa, vybavená stoly s lavicemi, nám poskytla dokonalé útočiště. K vaření jsme použili vodu z místního venkovního kohoutku (a bez následků :-). Konzumace naší první večeře proběhla už za tmy, ale luxusně na stolech. Po večeři Maky vytáhl ukulele a svůj dvoukilový zpěvník a rozproudila se živá zábava. Uvnitř jsme si svítili čelovkami, ale venku nám zářily hvězdy a dole v údolí blikalo pár světýlek Shistavce, Novosejë a úplně vzadu možná svítil i Kukës. Raki kumbulle padla a my kolem půlnoci také. Pěkně do svých spacáků.

Sobota 20.9.
Budíček po sedmé, snídaně z vlastních zásob a z místní vody, balení a kolem deváté vyrážíme. Slunce se už přehouplo přes Guri i Mëngjesit – Jitřní kámen – a rychle rozehřálo horské louky. Ze Skiatori je to na vrchol kousek, takže brzy stojíme nahoře a obdivujeme nekonečné travnaté vlny Albánie a Kosova. Kolem nás holé hřebeny, sem tam oblak jako chomáč vaty. Dorazí i zbytek výpravy a děláme první vrcholové foto. Pokračujeme po hraničním hřebeni s patníky označenými cyrilicí SFRJ – stopy ještě ze starých časů Jugoslávie. Výhledy berou dech: do Albánie na mohutnou Gjallicu, na kosovské straně se zvedá Čelepinski Vrv nad vesnicí Restelica. Naším cílem je Kallabak (2174 m n. m.), kamenitý vrch jen zdánlivě na dohled. Těsně pod kopcem nás předjede chlapík na enduru, zaparkuje a jde na vrchol. My na vrchol stoupáme chvíli po něm a když ho míjíme při návratu, dáváme se s ním do řeči. Dozvídáme se, že je z Německa a s kamarády projeli Rumunsko. Teď tu jezdí sám a dnes vyrážel z Restelice z Kosovské strany. Rozloučení a přání šťastné cesty a pokračujeme ve stoupání. Na vrcholu Kallabaku nacházíme zbytky starého opevnění a poprvé spatříme i Veliký Koráb  – nejvyšší horu Albánie i Severní Makedonie a hlavní cíl výpravy.
Po jídle a krátkém odpočinku pokračujeme travnatým hřebenem dál. K sestupu do údolí volíme traverz vlevo. Na rozdíl od mapy.com je pěšina v terénu značená a je kratší než pokračovat dál po hřebeni. I tak nás ale čeká sestoupit téměř 1000 výškových metrů. Cestou dolů míjíme stádo koní. Bělouš s hnědákem fotogenicky postávají před výhledem na Veliký Koráb a ledovcově zbrázděné údolí pod ním. Pod námi je několik stád ovcí i s pasáky. Dva psi nás zvědavě následují, ale nakonec ztrácí zájem. Procházíme i stádem krav a býků, až kolem 17 hodiny přicházíme k prvním stodolám v Cajë – chudé vesničky s rozbořenými stodolami, odkud pokračujeme ještě tři kilometry do Matrans a přes vratký mostek do osady Vau.
Guesthouse Bujtina Musaj Cajë, náš dnešní cíl, stojí hned pod kopcem. Vítá nás paní domu s dětmi i psi. Anglicky tu nikdo neumí, ale Suri přepíná do balkánského režimu a domlouvá nocleh i večeři. Ubytování je překvapivě útulné – dřevěná novostavba s terasou, elektřinou, teplou vodou a devíti postelemi „pro trpaslíčky". Na terásce otevíráme pivo z chlaďáku a konečně odpočíváme. Když hlad začne být neúnosný, přichází domácí a přináší hostinu: fazolovou polévku, burek, salát, jogurt, sýr a chleba. Vypráví, že jsme první Češi, kteří se u nich objevili. Po večeři se přesouváme dovnitř a večírek pokračuje. Všechna piva z lednice postupně mizí. Večer ještě přichází majitel a varuje nás, abychom nechodili ven, že na noc vypouští hlídacího psa a ten se nezakecá. Surimu to trochu narušuje kouřové pauzy, ale závislost je silnější než strach ;-)

Neděle 21.9.
Noc byla výzva – postele krátké a s pelestmi, takže jsem spal naštorc. Ranní slunce a snídaně na terase to ale hravě napravily. Ještě dostáváme extra kostku sýra, rajčata a natvrdo vařená vejce na svačinu spolu s alobalem, abychom si to mohli zabalit s sebou. Vodu dobíráme z místního kohoutku (opět dobrá kvalita) a na cestu vyrážíme v 8:45. Daleko jsme ovšem nedošli. Kluci objevili kavárnu, kterou včera přehlédli, a protože ke snídani byl jen borůvkový čaj, káva zvítězila poměrem 5 : 2. A k ní samozřejmě rakije – a k rakiji samozřejmě pivo. Start tak nabral akademickou hodinku zpoždění.

Nejprve se vracíme prašnou cestou do Cajë a pokračujeme dál za vesnici. Údolí překračujeme u brodu, kde se otužilecká sekce paštikářů koupe. Cesta stoupá a mění se ve stezku vedoucí po travnatém hřbetu až na hraniční hřeben se Severní Makedonií. Slunce pálilo, vítr nikde, krajina holá, bez jediného stromu. Stín staré slivoně nad potokem zapůsobí jako zázrak – krátký odpočinek, pak znovu vzhůru. Nad námi se pase stádo koní. Je právě čas na oběd a tak se ukládáme do trávy a baštíme z vlastních zásob s krásným výhledem na Velký Koráb a úžasně modelovanou krajinu pod ním. Dokonce vidíme i dva turisty a pak i terénní auto, ale nic z toho není tak blízko aby nás to rušilo od siesty. Po odpočinku pokračujeme pěšinou po travnatém úbočí hraničního hřebene, až před 16 h přicházíme do sedla Varri i Metalise (2134 m n.m.).

Před námi se náhle otevírá travnaté údolí, z něhož vystupují vápencové skály Velkého Korábu a okolních podobně vysokých vrcholků. Pomalu sestupující slunce plasticky vykresluje každý balvan na divokém úbočí Korábu. Úžasné ticho a klid. Jediné, co nám trochu dělá starost je docházející voda. Máme v plánu tábořit na planině pod Korábem, ale musíme tam najít pramen. Po krátkém odpočinku scházíme dolů po značené pěšině, ale cestou narážíme na plastovou trubku, která trčí z trávy. Podle sluchu je jasné, že v ní proudí voda. Teď už jen stačí dolů sledovat výkop. Trubka ústí v opuštěném táboře pastevců a teče z ní krásně studená voda. Rozhodujeme se zůstat zde. Trochu „odbobkujeme" kus louky a chystáme nocleh. Někdo staví stan, Vašek tarp a já s Čárou jen tak pod širákem. Při obchůzce kolem lezeme na kamenný val a koukáme, že z Korábu sestupuje parta asi 9 lidí. Na to, že už je půl šesté, budu mít co dělat, dojít až dolů do Radomirë. Za světla to už určitě nestihnou. Probíráme plány na zítra. Ráno vstaneme v 6 hodin, zabalíme a schováme bágly. Pak „nalehko" vystoupíme 1000 výškových metrů na vrchol a zpět. Vezmeme si batohy a zbylých 600 výškových metrů pak už sestup „na těžko" do Radomirë.
Slunko zapadá a barví vápencové stěny do odstínů oranžových plamenů. My si ale dnes ohýnek neuděláme. Není tu totiž žádné dřevo. A to by se přitom oheň tak hodil. Jak slunce zapadá, teplo se ztrácí, jako by se vsakovalo do země. Oblékám na sebe všechny vrstvy a jsem rád, že jsem při balení nevyhodil péřovku. Sedíme do kruhu na károškách. Vody máme dostatek a tak koluje káva, čaj i rakije. Koukáme na úžasné hvězdné nebe nad námi. Občas prolétne družice, občas meteor. Povídáme si až dlouho do noci. Cože, to je teprve 22 hodin? No nic, už jsme všichni unavení a zítra se vstává brzo, takže zalézáme do svých pelíšků. V noci mě budí zima. Nad obzorem leží souhvězdí Orionu. Převaluji se, ale nakonec to vzdávám, vylézám a dooblékám péřovku do spacáku. Pak už spím klidně až do rána.

Pondělí 22.9.
Jak jsme naplánovali tak se i stalo – v šest budíček. Ráno leží na věcech jinovatka a zima se dere až do spacáku. Po rychlé snídani balíme, v osm schováváme batohy za balvan a vyrážíme lehce nahoru údolím. Okolní ticho ruší jen ržání koní. Na konci údolí trochu bloudíme, ale mapy nás spolehlivě navedou zpět na značku.

Zpočátku se cesta klikatí mezi velkými kameny a strmě stoupá, aby nás dovedla na náhorní planinu. Tady ve stínu chvíli odpočíváme. Dál stoupáme vápencovou soutěskou, která ústí nad podmáčenou údolní planinou. Přímo naproti nám se tyčí bílý vápencový hrot Velkého Korábu, na jehož špici je už vidět i vlajka. Zdá se, že je na dosah ruky, ale ještě nás čekají 2 hodiny poctivého výstupu, než staneme na jeho vrchu. Míjíme pramen čisté vody vytékající přímo ze skály. Procházíme travnaté plató a začínáme stoupat levou hranou hluboké vápencové trhliny, kterou na jaře protéká potok. Nyní je ale dolní část koryta suchá. Krajina působí romanticky a kouzelně. Taková divočina jako vystřižená z westernů. Jak stoupáme, okolí je stále hezčí, až přicházíme na hraniční hřeben. Panoramatický výhled do zelených lesů Severní Makedonie kontrastuje s holými hřebeny Albánie a Kosova. V dáli je vidět i část Mavrovského jezera. A po několika dnech samoty vidíme i první turisty. Cestu si krátíme po hranici a pak finální výstup. Sice poměrně strmý, ale nalehko ho zvládáme za půl hodinky. Když jsem vystoupil na vrchol, měl jsem na chvilku opravdu zvláštní pocit – něco mezi závratí a rozkoší z prostoru, volnost ptačích křídel. Jste tady opravu nejvýše a všechno okolo je pod vámi - hluboké údolí Radomirë se vzdálenou mešitou, celá naše dosavadní cesta přes Kallabak, zelené hřebeny Severní Makedonie i travnatá planina, po které jsme před chvílí šli, jako mravenečci daleko dole.

Vrcholek Velkého Korábu s kovovou pyramidou, na jehož špici líně vlaje Albánská vlajka, je povinný foto-point. Sdílíme ho s několika dalšími turisty a marně se snažíme zachytit tu nádheru kolem nás na fotky a videa. Bohužel to dost dobře nejde ani popsat ...

Po poledni zahajujeme sestup. Slunce se do údolí opírá bez milosti. Nabíráme ještě vodu z pramene a pomalu se vracíme na planinu. Dnes už tu není tak pusto – míjíme pasáčky ovcí a koní, chladíme nohy v potoku a pozorujeme, jak se zvířata pasou na téměř kolmých stráních. Po odpočinku nás čeká dlouhý pochod dolů do Radomirë. Míjíme pasoucí se krávy a vidíme několik turistů. Údolí se postupně zužuje a na konci stezka ústí do rokliny, kterou ale právě nahoru vystupuje stádo ovcí. Nějak se na ten úzký chodník s nimi vměstnáme. Na konci stáda je docela dost kulhajících oveček s poraněnou nohou. V takovém terénu se ani není čemu divit. Snažíme se neskončit stejně a opatrně sestupujeme. Za zatáčkou nás pro změnu čeká stádo krav s docela statným býkem. Naštěstí je skot úplně krotký a tak bez problémů procházíme kolem. Sestup se zdá nekonečný. Vedro roste a bezvětří dusí. Konečně dole – mezi kamennými zídkami a zahradami se objevují první domky. Do hotelu s originálním názvem Radomirë přicházíme kolem 17:30 a hned se hrneme na terasu, zouváme boty a dáváme si zasloužené pivo. Dnes máme v nohách 20 km a z toho sestupu jsme úplně vyprahlí a vyčerpaní. Hotel je moderně vybavený a personál ochotný a usměvavý. Večeři objednáváme na 20h a před ní se ještě jdeme osprchovat a převléknout. K jídlu se podává tradiční fazolová polévka, zeleninový salát, ovčí sýr, hranolky a výborné pečené jehněčí. Která pak ovečka se zlomenou nožkou to asi byla? Únava odplouvá a přetrvává euforie z úchvatné krajiny a dechberoucích výhledů z nejvyšší hory Albánie. Dopíjíme lahev rakije a jdeme zaslouženě spát.

Úterý 23.9.
U snídaně jsme všichni s radostí uvítali náčelníkova slova, že dnes bude odpočinkový den. Po včerejšku si ho naše pomalu regenerující svaly rozhodně zaslouží. Radost nám jen trochu zkazilo zjištění, že nás při tom odpočinku čeká výstup 900 a sestup 400 výškových metrů ;-).
K snídani byla spoustu dobrot – vajíčka, párečky, marmeláda, nutela, lívanečky, ovoce, zelenina. A opět byl k dispozici alobal na zabalení jídla na cestu. Já si namažu palačinky nutelou, slepím dohromady a mám dezert připravený na později.

Po jídle vyrážíme na nákupy do místního obchodu. Cestou míjíme zahrádky, školáky u autobusové zastávky i velkou mešitu. Obchod má otevřeno, ale v regálech kromě sušenek a hřebíků nic kloudného. Alkohol samozřejmě žádný, jsme v muslimské oblasti. Řešení je jednoduché – vykoupíme hotel Radomire. Majitel není proti a přidává rundu piv zdarma, takže se odchod nepatrně posouvá (ale byly to třetinky, takže nás to zase tolik nezdrželo :-).

Slunce svítí a cesta stoupá voňavým borovicovým lesem – prvním, který tu vůbec potkáváme. Po půlhodině stín mizí a před námi se otevírají travnaté pahorky, bílé vápencové stěny a hluboké rokle. Ráj pro horolezce, myslím si a představuji, kudy by se dala vést odvážná ferráta. Tato horská oblast má neskutečný turistický potenciál. Docela by mě zajímalo, jak se to tu v budoucnu změní. Zatím je tu jen divočina. Cestou nás míjí dva jezdi na koních. Mladší umí anglicky a tak se ptá, kam máme namířeno. "Grames," odpovídáme. Kývne, usměje se a pomalu pokračuje v cestě. Sedí přitom na koni bokem. To už jsme si všimli několikrát, že tu takto jezdí. Možná je to pohodlnější, protože mají jen sedla ze dřeva a houní a ta moc pohodlně nevypadají. O pět set metrů dál narážíme na pramen vody. Mapy nelhaly! Sice není úplně přesně zanesen, ale je tady. Dobíráme vodu, chladíme si hlavy a dáváme malou sváču. Najednou kolem nás zase projede ten mladý pastevec, ale tentokrát už sedí normálně obkročmo a jede cvalem. To je dneska provoz :-)

Dál do kopců vede sotva znatelná pěšina. Hledáme odbočku ke jezeru Gramë, ale není po ní ani stopy. Pokračujeme tedy přímo do sedla. Stoupání je strmé a značky se ztrácí a znovu objevují. Celé údolí působí až snově. Ze suché trávy se vynořují rozpukané vápencové balvany, některé se zelenou čupřinou z jalovčí, jiné holé. Pod sedlem narazíme na skrčenou zmiji, kterou opatrně obejdeme, a za horizontem se nám už konečně otvírá výhled na jezero Gramë. Jezero je ledovcového původu a je největším a nejhlubším jezerem v Korábských horách. Teď má ale nízkou hladinu, břehy obnažené, spíš přečerpávací nádrž než horské jezero. O koupání nemůže být řeč, takže si zkrátíme cestu a půjdeme boční stezkou bez zacházky k jezeru. Dopřáváme si zasloužený pozdní oběd, který se dnes servíruje s krásným výhledem do krajiny.

Po jídle a krátkém odpočinku scházíme dolů na planinu. Míjíme osamocený strom na jinak pusté pláni a jedeme na průzkum malého jezírka, kolem kterého cesta vede. Je tu spousta žabek, ale na koupání je tu moc mělko a bahnito. Pomalu přecházíme zvlněné ploché pahorky a směřujeme k dnešnímu cíli – kempu Korabi Mountain Camping. Přímo proti nám je vidět i nejvyšší bod zítřejšího pochodu, vrchol Maja Grames. Bohužel mezi ním a námi leží hluboká rokle s říčkou. Stojíme na hraně pláně a koukáme na dno kaňonu, kde asi o 200m níže kemp leží. Zrovna kolem nás s úsměvem žene pasáček stádo ovcí z toho prudkého kopce dolů. Na nohou staré polobotky a v ruce hůl na ovce, o kterou se vůbec neopírá. To mi z toho srázu sestupujeme mnohem opatrněji a i když se opíráme o trekové hůlky, tak kolena stejně bolí. Dole nás vítá zavalitý bača a už si nás vede, také jako ovečky, pěkně do kempu, který má parádně udělaný: 4 chatky pro nocležníky, uprostřed altán s kulatým stolem a o kus dál záchod a vedle pak ohniště s lavicemi dokola, ale hlavně krásný žlab na vodu s překvapením - na druhé straně se v prameni chladí plechovky s pivem. Před pár hodinami jsme se báli, že tu žádná voda nebude – teď sedíme na slunci, s pivkem v ruce. Slunce začíná pomalu klesat a všichni jsme romanticky naladěni. Vyhříváme se, posloucháme zvonění oveček na pastvě a vychutnáváme si ten úžasný klid, když tu se ohlédnu a vidím, že z úpatí Maja Grames klesá dav lidí a míří přímo k nám. Pomoc! Na takové návaly tady v těch horách nejsme zvyklí.

Když slezli až k nám dolů, ukázalo se, že je to izraelská cestovka a s ní osmnáctičlenná skupina Izraelců. No a bylo po klidu. Jejich průvodkyně, uměla anglicky i albánsky a tak jsme se mohli trochu domluvit s šéfem-bačou. Maky, Suri a Vašek si objednali místní véču a snídani. Ostatní jsme si vařili z vlastních zásob - přece jen je třeba odlehčovat batohy. Konzumaci jídla nám malinko komplikuje přítomnost dvou obrovských ovčáckých psů. Vypadají jako lední medvědi a naše večeře je také zajímá. Naštěstí vědí, kdy už je strkání čumáku do ešusu za hranou etikety a nakonec odcházejí. Po jídle nám průvodkyně ukazuje novou značenou stezku, kterou na mapách nemáme.

Večer se rozjíždí koncert – Maky vytahuje ukulele, sedíme v altánku pod žárovkou, bača přikládá do ohniště a noc se rozvíjí v dokonalou atmosféru. Izraelci nás občas povzbuzují, zpíváme, smějeme se. Když se později rozejdou do chatek, zůstává ticho, praskající oheň a psi, kteří nás do rána hlídají. Spíme klidně. Pod širým nebem se zdají ty nejkrásnější sny. Byl to pěkný „odpočinkový" den.

Středa 24.9.
Dnešní cíl je přejít Maja Grames a sejí do vesnice Rabdisht, kde máme zabukovaný guesthouse. Po snídani se pomalu balíme. Izraelci mají lepší disciplínu a i s rozcvičkou vyrážejí cca o půl hodiny před námi. My holt zase máme Pakra, no :-). Ale je to kamarád a tak na něj trpělivě čekáme. Díky radě průvodkyně stoupáme traverzem do strmé stráně hned nad tábořištěm. Pěšina se občas ztrácí v borůvčí, ale směr je jasný – stále nahoru. Po desáté se napojujeme na hlavní stezku, chvíli odpočinek a pak vzhůru k Maja Grames. Zase je krásně, slunce hřeje a výhledy berou dech – na štíty nad námi, na pláně i na sedlo, kterým jsme šli včera. Břidlicové kameny hrají odstíny šedé, modravé i rudé – obyčejná skála se v tom světle mění na drahokam. Asi jsem se definitivně zamiloval – do Albánie, té divoké krásky.

Kluci už na mě čekají v sedle pod Maja Grames, které odbočuje z hlavního hřeben na východ. Jen tak nalehko stoupáme po jejím travnatém úbočí a na vrcholu ve výšce 2344 m n.m. se spolu fotíme. Co může být hezčího, než být s kamarády na takovém nádherném místě? Člověk neví, kam dřív koukat. Posedáváme a nespěcháme. Nakonec tam trávíme skoro hodinu, jako bychom tušili, že toto je vlastně naše rozloučení s Korábem ...

Vracíme se do sedla a po krátké svačince nás čeká brutální klesání o 300m. Dole zouvám boty a čekám na kluky. Dál už jde cesta příjemně po vrstevnici, sem tam jalovčí a všude suchá tráva. Vymýšlíme, kudy do Rabdishte, abychom si to co nejvíce usnadnili. Přes Zagrad, který vidíme hluboko pod námi se nám úplně nechce. Z hlavního hřebene zde klesají dva prudké hřbety. Za prvním z nich je Zagrad a teprve za tím druhým je skrytý Rabdisht. Rozhodnutí padne na vrcholu Shkrtec (2002 m n.m.), kde si domlouváme obědovou pauzu. Vypadalo to jako kousek, ale Shkrtec jako by se neustále vzdaloval a nakonec tam docházíme až v půl třetí. Hledáme nějaký rozcestník, ale marně. Místo něj nacházíme dva kluky, kteří si v závětří za balvanem vaří oběd. Dáváme se anglicky do řeči. Míří opačně – prý šli od Zagradu a bylo to výživné. Přejeme jim dobrou chuť a dáváme si vlastní pozdně-obědovou pauzu. Špekulejeme nad mapou a zjišťujeme, že by se dalo ještě pokračovat dál traverzem a slézt až za tím druhým hřebenem rovnou do Rabdisht. Ušetříme tím nějaké kilometry i čas. Cesta je kupodivu značená. S tím jsme se setkali už několikrát. Je zde mnohem více značených cest, než je v mapy.com. No, jenom dobře. Nejprve sestupujeme prudkým traverzem směrem na Zagrad, ale jen kousek. Pak odbočujeme na pěšinu, která vede pohodlně po vrstevnici. Cestou ještě potkáváme pasáčka se psem a stádem oveček. Ale takového netypického. Má čistou košili i kalhoty. Takový je slavnostně oblečený. Ukazuje na sebe a říká: „Ben – Albania" a pak ukáže na mě. „Jirka – Czechia". Pak ještě máchnu rukou dolů: „Rabdisht". Usmívá se a kývá.

Zanedlouho se Rabdisht objevuje pod námi. Rozcestník hlásí 4,3 km, mapa tisíc metrů sestupu. Cesta vede serpentinami po travnatých svazích, pak po kamenných plotnách a nakonec do úzkých uliček mezi starými kamennými domy. Malí kluci u cesty somrují cigarety. Stará babička nese loktuši plnou kukuřičného šustí. Trochu si připadám jako bych byl zpátky v Gruzii v Ušguli. Na prastaré kamenné dlažbě z oblých valounů „nastojato" je plno kravinců a koňských koblih. Nalevo i napravo jsou kamenná stavení se střechami z břidličných desek. Je to jako ve středověku. Tady má být nějaký guesthouse? Ale náčelník Suri nás už najisto vede uličkami, až ke kovové bráně. Za ní nám pak otevírá rajská zahrada. Srdečně nás vítá postarší majitel i se svou manželkou. S každým si potřese rukou. V krásném jabloňovém sadu na posekaném hebkém trávníku je velká dřevěná lavice a židle kolem. Shazujeme batohy a sedáme si. Chlapík přináší ledový jablečný džus a vařenou kukuřici. Pak už si ale hned objednáváme pivo :-). Pán bohužel neumí anglicky, ale má tu hosta, který anglicky umí a tak si pomocí něho, jakožto tlumočníka, rádi povídáme. Domlouváme večeři na osmou a jdeme se postupně osprchovat. Boty ale necháváme venku před vchodem, jak jsme dostali nařízeno. A uvnitř už chápeme proč. Všude bílé koberce, dvě dokonalé koupelny, čistota jak z prospektu.

Večeře se podává ve velkém proskleném altánu. Klasická fazolačka, chleba, skopové, sýr, ale navíc i nudle s něčím jako lečo, zelenina, olivy. Moc jsme si pochutnali, jen bylo třeba odhánět mlsnou kočku. Po večeři si dáváme pivo a rakiji. Jsme už nějací unavení, ale Frankie nás burcuje a zakazuje jít spát, dokud tu lahev rakije nedopijeme. Jen Vašek je omluven, protože má nějaké nějaké střevní problémy. Uff, nakonec jsme nad rakijí vyhráli a mohli jít chrnět.
Večer se strhla pořádná bouřka a pěkně lilo. Alespoň to přehlušilo chrápání nocležníků a klidně se pak spalo (alespoň mě, který si chytře dal boty až těsně ke stěně, pod květináč :-). No ale o boty jsme se bát nemuseli. Majitel ubytování nám je v noci obětavě přesunul pod střechu.

Čtvrtek 25.9.
Ráno po snídani jsme se rozloučili s milými majiteli geusthousu a ještě si udělali společnou fotku. Vaškovi už je naštěstí lépe, ale stejně se nikomu z nás nechce šplhat zase stejnou cestou nahoru na hřeben a pokračovat ještě jeden den v horách. Navíc by pak byl docela problém z té divočiny dojít někam na autobus a zabralo by nám to ještě další den. Čili jednohlasně míříme do městečka Peshkopi, odkud je plán se přesunout do Tirany a vypůjčit auto na další dny.

Ven ze zahrady vycházíme jinou bránou, za kterou už středověká dlažba končí a za chvilku už šlapeme po novém asfaltu. Silnice vypadá, jako by ji otevřeli minulý měsíc, s přechody, které končí v křoví – modernizace tu zřejmě předběhla realitu. Cesta se vine mezi údolím a vápencovými svahy, až přicházíme k prvním pramenům. Z bílé skály tryská proud vody, sbírá se v malých bazéncích, kde posedávají důchodci. Místní říkají, že voda pomáhá na křečové žíly, a tak ji bez váhání zkoušíme – studená, osvěžující, prsty se boří mezi oblázky na dně. Kneippův chodník po albánsku. – vlastně jeho první chladná polovina. Ta druhá teplá je podle mapy o nějaký půl kilometr níže, ale cestou nás ještě zláká restaurace Dibra Park – jezírka, vodotrysky, umělé skalní prameny – po dnech v horách kulturní šok. Dáváme si kávu a pivo a sledujeme čtvrtfinále MS ve volejbalu – Česko poráží Írán 3:1, takže nálada je výborná. Teplý pramen nakonec nacházíme – vybetonovaná nádrž u silnice, naplněná sírovou, temně zakalenou vodou a místními babičkami. Mácháme nohy, vdechujeme sirný zápach a pak pokračujeme dál do města.

Peshkopi je po dnech v divočině prudký návrat do civilizace – auta, hluk, davy. Kolem populárních lázní hemžení turistů, děti na školním hřišti nás sledují přes plot. Suri nás vede rušnými ulicemi do místní restaurace. Sice je tu jen pár stolů, ale ochotný personál nás hned táhne dovnitř. Několik batohů necháváme na ulici před vchodem, sedáme si ke dvěma stolkům a zkoušíme vybrat nejprve z albánského menu a pak i z anglické verze, ale názvy jídel nám nic neříkají. Naše nerozhodnost je výzvou pro energickou majitelku restaruace, která Suriho chytne za ruku a táhne dovnitř kuchyně. Za chvilku se náčelník vrací zpět, hubu mastnou a zkouší tlumočit, co ochutnával. Majitelka pak přijde i k našemu stolu o odvádí si nás do kuchyně. Každý vyfasujeme talířek a lžíci, kuchařka vezme naběračku, ukáže na hrnec, řekne „gulaš", nabere a mi si z té naběračky ochutnáme. Takto nám dá ochutnat ze všech hrnců a tak si rovnou objednáváme. Dal jsem si super fazolačku a guláš s rýží. Pakr měl skopový něco-jako-guláš, který vypadal velmi podobně, ale chuťově byl výrazně jiný nicméně stejně poctivý. Název mi už vypadl, ale Park na internetu našel, že to bylo typické albánské jídlo.

Po obědě míříme na autobusák. Místo nádraží nás čeká parkoviště a tržnice, ale ochotný kolemjdoucí nás navede – správné místo je až na opačném břehu říčky dělící Peshkhopi, přičemž mosty jsou jen dva, jeden na severu, druhý na jih. Volíme jižní a dorážíme právě včas – po odjezdu autobusu. Naštěstí je tu terasa s pivem a pěkně ve stínu. V 15 hodin konečně sedíme v busu, který nás odváží z Korábu – zpět do velkého světa.

Cesta příjemně rychle utekla. V Tiraně se rozdělujeme. Suri a Frankie si, jakožto řidiči, jedou vypůjčit auto a zbytek míří již najisto do nedaleké kavárny, kde jsme na kluky čekali před (téměř) týdnem, kdy sháněli kartuše na vaření. Tolik jsme toho za těch několik dní zažili, že se tomu nechce ani věřit.
Asi za hodinku, kterou jsme vyplnili konzumací výborné kávy a piva, se objevuje 7-místný vůz VW Caddy TDI, ovšem ve zkrácené verzi. Nemít na střeše rakev, tak netuším, co bychom dělali. Tam jsme sotva narvali dva batohy, jeden pak dozadu za sedadla a zbytek dovnitř na klín. Byla to teda jízda! Ještě, že už měl Frankie na Balkáně něco naježděno. Bylo to o poznání dramatičtější, než naše první jízda autobusem v Tiraně. Tohle bylo takové víc osobní a z první ruky. Během těch 4 dnů autoturistiky jsme zažili věci u nás na silnicích nevídané: žebračka na dálnici jde uprostřed mezi pruhy a jak auta brzdí, aby ji nezajela, tak okolo žebrá. Nebo prodavač pražené kukuřice, co nabízí zboží přímo na kruhovém objezdu a auta se tu nerozpakují zastavit kdekoliv a kdykoliv. Možná se mi to jen zdálo, ale Park na sedadle spolujezdce měl trochu popelavou barvu v obličeji. To Frankie si to doslova užíval.
Cíl – Krujë, historické město Skanderbega, symbol albánské hrdosti. Po přejezdu Fushë-Krujë nás čeká stoupání klikatými serpentinami, až dorazíme do dlážděných ulic starého města, kam přijíždíme až za soumraku. Vše se navíc komplikuje tím, že nás Google navigace zavedla do prudce klesající uzounké slepé uličky se sklonem 45% (hrubý odhad podle toho, jak jsme se zpotili strachy) a suše zahlásila: „Jste na místě. Vzdálenost k cíli 150m pěšky." To bylo nadávek. Naštěstí dole se dalo auto otočit a Frankie se osvědčil i jako terénní závodník, protože to s tím přetíženým autíčkem dal bez zastavení (které by bylo určitě fatální) i přes výmoly a hluboké díry, které v té betonce byly. Na druhý pokus už náš guesthouse Rooms Emiliano nacházíme a zkoušíme někde zaparkovat, což není tak úplně jednoduché, protože lidí i aut je tu všude plno. Další nepříjemnost přichází, když se snažíme ubytovat – recepční se omlouvá, že má jen pokoj pro 4 a zbytek že se má ubytovat vedle. Naštěstí tam bylo volno a tak si dáváme spicha na večeři a jdeme do sprchy po tomhle dlouhém dni.
Večeře je velkém stylu na terase vedle historické věže, s výhledem na uličky Krujë pod námi a daleko do kraje dole. Máme tradiční jídlo – salát, sýr, hranolky s kotletami a moc dobré karbanátky. To se skoro nedá sníst! Všechno je to výborné, ovšem v porovnání s Gruzií, jak se všichni shodujeme, takové jednotvárné a hodně podobné. Jediné, co nás opravdu hodně překvapilo byl albánský dezert v podobě sladkého rýžového nákypu se skořicí, švestkami a jehněčím masem - prý „tak to má být". Večer zakončujeme tradiční lahví rakije a jdeme do postýlek.

Pátek 26.9.
Snídani máme rozdělenou po partách a po deváté se potkáváme u auta. Čeká nás dopolední prohlídka staré Krujë a lov na suvenýry. Bazar se vine kamenitou uličkou lemovanou dřevěnými obchůdky. Nad hlavou se klene stín širokých střech, uprostřed ulice koryto na odtok vody – při dešti to tu musí vypadat jako horský potok. Na pultících se lesknou albánské vlajky, nože, tkané koberce i tradiční čapky. Zatím je dost brzo a některé krámky se teprve otevírají. Procházíme celou uličku a pokračujeme dál, ale je to vlastně všechno dost podobné. Kluci hromadně vybírají Leki z bankomatu, protože je zde paušální poplatek za výběr. Cestou zpět hledáme podle 13 let staré fotky obchod, kde se mladší a štíhlejší verze Suriho vyfotila s albánskou čapkou na hlavě. Nakonec to místo nacházíme podle schodů a kamenů v dlažbě. Dnes je bohužel zrovna tenhle obchod zavřený, ale Suri si půjčuje čapku z vedlejšího obchodu a budí tam pozdvižení, když jim ukazuje tu starou fotografii. Mise splněna, vracíme se zpátky. Davy turistů houstnou, takže vzdáváme i návštěvu muzea. Před odjezdem ještě zázračně nalézáme opuštěnou kavárnu.

Krujë opouštíme chvíli před polednem. Tentokrát nabíráme směr Golem, což je vesnička na pobřeží kousek pod Dračem. Cesta ubíhá svižně, jen výjezd z Krujë je kapitola sama pro sebe – troubení, couvání, autobus zaseklý v ulici široké sotva pár metrů. Nakonec jsme se ale vymotali ven a pak už cesta utíkala bez problémů. Jen dojezd nám dal zase zabrat. Ukázalo se, že náš apartmánový domek leží v nějaké VIP oplocené zóně a dostat se přes bránu a následně přes ostrahu nebylo vůbec jednoduché. Pomohlo nám číslo na majitele, s kterým se už po telefonu ostraha domluvila. Domek je parádní, prostorný a moderně vybavený, s terasou a kousíček od moře. Kluci odjeli na nákup a pak jsme se šli projít po pláži. I zde jsou na pobřeží bunkry, aktuálně tedy předělané na bary. Je vidět, že už je po sezóně. Minimum turistů, prázdná lehátka, zavřené stánky. Naštěstí jsou některé restaurace ještě otevřené a tak si dáváme místo jehněčího pro změnu pizzu nebo ryby. Komáry a vosy vyhání zdejší číšník zapálenou mletou kávou, kterou přináší na talířku. Nevím, jestli to funguje na vosy, ale na mě určitě, protože jsem musel utéct a šel se ještě projít po pláži.

Všude podél pobřeží stojí plno apartmánových domů a další hotely se stále staví. Během léta to tady musí být strašně přelidněné. My si nicméně užíváme liduprázdné pláže a koupeme se úplně sami. Dnes dost fouká vítr a vlny víří na dně písek, takže voda nevypadá úplně lákavě, ale je teplá a na koupání super. Jen je tu dost mělko, takže musíme jít daleko do moře. Po koupání na pláži si vychutnáváme místní koňak, který kluci přinesli z obchodu a pak se vracíme do domečku a připravujeme vše na večerní grilování. Děláme zeleninový salát se sýrem a Frankie s Pakrem grilují čufty jako předkrm a pak dělají maso na grilu jako hlavní chod. Báječná bašta, ke které ještě koštujeme místní vína. Maky pak vytahuje ukulele a opět pro nás nádherně hraje celou noc. Krásně se nám usíná.

Sobota 27.9.
Ráno fandíme našim volejbalistům na MS v semifinále. Bohužel podléhají Italům 1:3 a tak si jdeme spravit chuť alespoň koupelí v moři. Náš plán, zahrát si plážák, také bere za své, protože míč na hřišti je píchlý a další se nenašel. Po kávě a pivu tedy měníme sport za výlet.

Autem vyrážíme do přírodního parku Divjakë, který leží jižněji na pobřeží. Krajina lagun, borovic a zablácených mělčin nabízí útočiště plameňákům i pelikánům. Začínáme v infocentru, kde stojí vysoká vyhlídková věž – na tu samozřejmě lezeme. Vstupné se Vaškovi sice nepodařilo usmlouvat ani „na rodinné vstupné - tatínek se šesti paštikáři", ale výhled za to stál. Z vrchu se laguny leskly jako zrcátka a na vedlejším pozemku postávali ochočení pelikáni – obří a klidní jako strážci parku. Jelikož už byl nejvyšší čas na oběd, popojeli jsme autem ještě kousek dál, do úzké kosy mezi mořem a velkou lagunou Karavastasë, kde byla řada restaurací a jednu slibnou si vybrali. Z menu jsme zvolili pražmu a mořského okouna. Jídlo bylo famózní a každý dostal 2 ryby, ale čekali jsme na neskutečně dlouho – asi 1,5h! Po obědě zkoušíme podle tabule projít krátkou stezku k laguně, ale v terénu ji nikde nenacházíme. Nakonec tedy míříme rovnou k moři. Cestou přecházíme dřevěnou lávku přes mělkou lagunu a procházíme kolem zavřeného baru k opuštěné pláži. Celé to místo působilo jako z post-apo filmu: zrezavělé kostry židlí naházené na hromadě, zaváté rákosové slunečníky s opuštěnými lehátky a na pobřeží mrtví krabi. Krása i smutek léta po sezóně.
Na ubytování se vracíme přes rychlou zastávku s kávou a nákupem v supermarketu. Díky pozdnímu obědu neměl ještě nikdo moc hlad, takže k večeři jsme si udělali jen salát a dojídali zbytky zásob. Tentokrát jsme večer vyplnili puštěním filmové hudby a hádáním z jakého filmu vlastně je.

Neděle 28.9.
Návraty z čundrů bývají vždycky trochu smutné – a ani tentokrát to nebylo jiné. Ráno jsme umyli nádobí, uklidili dům a předali klíče majitelům. Pak už jen směr letiště – čas na loučení. Pakr a Frankie, kteří si prozíravě koupili dřívější letenky, se s námi rozloučili první. Zbytek výpravy měl v plánu ještě krátkou zajížďku k mysu Rodoni, severně od Drače. Jenže tentokrát nás Google navigace zradila přímo učebnicově: „Nyní odbočte prudce doprava" znamenalo reálně vjet do protisměru na dálnici. Tak jsme se místo Rodoni ocitli až pod Shëngjin – v malém luxusním letovisku plném pětihvězdičkových hotelů a opuštěných bazénů.

Sezóna tu už byla v podzimním útlumu – zavřené bary, skládané lavice, pytle s pískem proti zimním bouřím. Na jedné otevřené terase jsme si dali kávu a pivo, naposledy se vykoupali. Tentokrát byla voda průzračná a vzduch klidný – dokonalé rozloučení s mořem. Po poslední porci ryb a mořských plodů v místní restauraci jsme vyrazili směrem k letišti.

Cestou nás chytla pěkná bouřka, která v Tiraně byla evidentně ještě o dost větší. Kruháč před letištěm byl zaplavený tak 30 cm vody. Vracení auta proběhlo naprosto hladce a tak už v 17:30 kráčíme k letištní hale. Po odbavení batohů si ještě dáváme kávu a poslední rundu albánské rakije. Tentokrát „na Václavy"!
Po hladkém průchodu bezpečnostní kontrolou se dozvídáme, že náš let bude mít 2 hodiny zpoždění. A ne jen náš. Kvůli té bouřce na Tiranou sem neletělo více letů, takže odletová hala se začíná pomalu plnit čekajícími pasažéry. Naštěstí se nám podařilo si alespoň sednout a za cca hodinu zjišťujeme, že je už otevřený gate. Let proběhl bez nějakých dramat a naše letadlo dosedá půl hodiny před půlnocí na pražské letiště. Venku na nás už čeká obětavá Míša z Liberce a pro Suriho doráží Čechýno. Do postele padám ve tři ráno – vyčerpaný, ale spokojený.

Čundr se povedl – hlavně horská část měla to pravé kouzlo, které se nezapomíná. Moře mohlo klidně zůstat jen jako tečka, ale i tak to stálo za to. Měli jsme obrovské štěstí – přesně týden po našem návratu v Korábu napadl první sníh. A my se tam ještě pár dnů před tím procházeli stejnými svahy zalitými sluncem, v kraťasech a s nádhernými výhledy kolem.

 

Zde jsou další fotky v externí Google galerii.