Tišnov

Čtvrtek 7.5. 2026
Tentokrát jsme museli z práce vyrážet hodně brzy, abychom stihli ještě pivko na Staré Poště před hlavním nádražím v Praze. Vlak odjížděl v 15:04 a zábava začala hned na peróně, protože z našeho nástupiště jel i další vlak, který měl ovšem zpoždění, takže lidu zde bylo až běda. Nakonec jsme se nějak proboxovali skrz dav a úspěšně nastoupili. Cesta probíhala zcela standardně, včetně hodinového zpoždění v Havlíčkově Brodě. Původní záměr strávit nějaký čas v klášterním pivovaru Vorkloster - Porta Coeli tak bohužel nevyšel. Místňáci - Pakr a Tvarda spolu s přespolním Frankiem nám ale ochotně vzali nějaké vzorky na ochutnávku. Oni stihli dát pár točených a k tomu výborný zvěřinový gulášek. No a my se jen přesunuli z nádraží Tišnov na autobusák a popojeli do vesničky Kaly. Cestou k nám ještě přistoupili naši tři zachránci s několika litrovými lahvemi Vorklosteru.
Průvodcem letošního Oraje byl Pakr a vymyslel to vskutku hezky. Prošli jsme vesničkou Kaly a v paprscích zapadajícího slunce stoupali na kopec Babylón (506 m n.m.), odkud byl parádní výhled do kraje. Ale tím přednosti tohoto místa teprve začínaly: bylo zde velké ohniště se čtvercovým sezením, lesní bar ve formě zakopané truhly s těžkým víkem, aby nápoje byly pěkně v chladu a navíc hromada suchého dřeva. Co víc si na začátek čundru přát?

Oheň zaplápolal, Maky vytáhl ukulele a zábava se rozjela naplno a pokračovala až dlouho za půlnoc.

Pátek 8.5. 2026
... o to těžší ovšem bylo vstávání. Nezachránilo mě ani, že jsem se večer schoval do lesa. Náčelník Suri mě vyčmuchal a nedal jinak, že bude náročný den a musíme tedy vstávat už v 7 hodin (kretén :-).
Po snídani a posilnění z lesního baru jsme vyrazili na cestu, která vedla malebnou krajinou luk a lesů. Oběd jsem si dali v penzionu Pod kapličkou a v bujaré náladě pokračovali proti proudu říčky Bobrůvky. Za Šafránkovým mlýnem se otužilecká sekce Paštikářů vrhla do bezejmenného rybníka vedle turistické trasy. Koupání to nebylo moc čisté, ale v tom parnu hezky osvěžující. Dále se červená značka zakousla do místy značně strmého levého svahu Bobrůvky. Na několika místech tu jsou řetězy a cesta, zvlášť s báglem, je docela náročná. V Trenckově rokli jsme narazili na párek cizinců a holka to stoupání dokonce vzdala. Čekali jsem na zbytek paštik a když se už čekání zdálo dost dlouhé, zavolali jsme Čárovi s Mamutem, kteří chyběli. Bohužel Čára někde ztratil novou mikinu, kterou dostal jako dárek a tak se vracel až zpátky Ke kapličce. Co naplat. Prozkoumali jsme tedy rokli, kde se schovával místní desperát baron Trenck a pokračovali dál bez nich.
Celé údolí je zde opravdu kouzelné. Sluneční paprsky a vítr si vesele pohrávali s hladinou Bobrůvky a kolem byla divočina úplně jako z foglarovek. Přešli jsem říčku po mostku z klád, abychom se vyhnuli zvlášť nechutnému stoupáku a po pár stech metrech se zase vrátili na trasu po další mostku. Nespěchali jsme a užívali si romantické okolí říčky. U lávky v Habří jsme se posadili a čekali na Čáru s Mamutem. Toho využil Vašek a skočil do Habří pro piva. Takže když dorazil Čára s Mamutem, mohli alespoň trochu zchladit žal nad ztracenou mikinou, kterou bohužel nenašli a loknout si z vychlazené plechovky.
Teď už nám zbýval jen kousek cesty do trampské osady, která leží na druhém břehu. Svolení k nocování nám daly dvě turistky, s kterými jsme se ráno dali do řeči: „a kdyby někdo něco namítal, tak že to máte povolený od Katky. Můj táta tam dělal šerifa!"
Zbývalo poslední – přebrodit Bobrůvku, což se obešlo bez větších dramat, protože vody zde bylo pomálu. Někdo si postavil stan, někdo plachtu a já si ustlal v otevřeném přístřešku kousek bokem. Bylo tam i sezení a ohniště, takže po večeři jsme se tam všichni stáhli. Maky měl zřízen perfektní notový pultík a tak mohl opět rozeznít své kouzelné ukulele. Během večera nějak přišla řeč na smolného Čáru, jeho mikinu a na Foglara. No a ani netuším jak, ale dostali jsme s náčelníkem a Čárou nové přezdívky. Já byl (samozřejmě) Dlouhé Bidlo, Suri Štětináč a Čára Bohouš (bohužel tedy bez mikiny :-). Trochu si z nás kamarádi prostě utahovali ...
Večer utíkal, měsíc se překulil přes kopec a tábořiště postupně osiřelo. Maky přestal hrát, Pakr šel spát do stanu a nakonec to odpískal i Tvarda, který tam byl s Pakrem. Zbylo jen nové Bratrstvo kočičí pracky a jeho nekalé spády. Přesně nevím, od koho ten nápad vzešel, ale Bratrstvo kočičí pracky přece vždycky zatápělo Rychlošípákům. Teď, když to píšu, mi to už tak zábavné nepřijde, ale když jsme se potichu plížili nocí do tábora, srdce mi tlouklo, jako by mi bylo znovu deset let. Noc byla dost tmavá, takže jsme si svítili červeným světlem čelovek a potichu našlapovali až k Pakrovu stanu. Vytáhnout kolíky bylo dílem okamžiku. Pak ještě odháknout jeden z prutů držících kopuli a stan šel k zemi. To už zevnitř hartusil rozespalý Pakr a my se potichu rozběhli zpátky k přístřešku a snažili se dusit smích, který se nám dral z hrdel ven. Pak už jsme šli klidně spát se sladce záporáckým pocitem dobře vykonané práce.

Sobota 9.5. 2026
Ráno vykouklo sluníčko nad tábor a nám pomalu začalo docházet, že od kamarádů se asi dostaneme pěkný világoš. A už vidíme, jak se blíží Pakr. V duchu si připravujeme omluvy, které ale vystřídá úleva a potlačovaný smích, když nám Pakr líčí svoji verzi událostí: „Vy jste toho Tvardu včera teda pěkně ožrali! Když v noci ten ochlasta přišel, tak upadl na náš stan a úplně ho zbořil." Dusíme smích, koukáme na sebe, ale nic neprozrazujeme. Když Pakr odešel zpátky do tábora, tak se už řežeme smíchy úplně nepokrytě. To přece není možné, že to neprokoukl. No, ale to už se k nám blíží Tvarda a nám opět tuhne smích na rtech. Ten přece musí vědět, že už spal uvnitř, když stan spadl ...
„Hele, můžete za to vy! ... Prej jste mě úplně vožrali. Pakr říkal, že jsem mu zbořil stan, tak jsem se mu ráno omlouval." To ne, to se už nedá vydržet, se nesmát :-))). Ale dusíme to statečně. Přiznali jsme se jim až večer, jak to celé vlastně bylo.

První ranní zastávka je v Habří, kde si dáváme pivko na cestu a pak pokračujeme dál po modré. Tvarda má nelehký úkol dostat bandu Paštikářů do kempu v Prudké, protože nám tam objednal chatky na oslavu jeho rozlučky se svobodou. Ovšem cestou sám notně přikládá pod kotel a poslední místo, ke ho vidíme v dobrém rozmaru s Čárou a Surim, je lavička pod košatou lípou někde za rozcestníkem Lopaty. Dál už pokračujeme bez nich. Skromný oběd dáváme z vlastních zásob na návsi ve Věžné a pak pokračujeme voňavými loukami na vyhlídku na hrad Perštejn. Pár fotek a scházíme k hradu, kde si dáváme pořádné jídlo a pivko z místního pivovaru. Bohužel hrad právě zavírá (v 16 hodin!) a tak to máme bez prohlídky. Jen sbíháme dolů do Nedvědic na vlak a popojedeme pár zastávek do Prudké. Kluci nás mezi tím předjíždějí taxíkem, takže nás v kempu už vítají s připraveným výčepem a plnými půllitry. Rozlučka se svobodou začíná a na Tvardu je překvapivě mírná :-). Pijeme pivečko, véču dostáváme v jídelně a Maky nám pak hraje dlouho do noci, která probíhá v družné zábavě.

Neděle 10.5. 2026
Ráno mě budí kamarádi. Motám se kempem na snídani do jídelny a pak jdu ještě dospat. Probouzím se v opuštěné chatce s permoníky v hlavě. Kluky nacházím na terase u piva. S největším sebezapřením se k nim přidávám. Nakonec přece vyrážíme po červené do Borače. Opici vyháním až koupelí ve Svratce o několik kilometrů dál. V Borači nám vlak ujíždí o 3 minuty, ale nevadí. Je zde místní krčma s hodným hostinským, takže čas do odjezdu dalšího vlaku trávíme na terásce za hospodou (já už jen s limčou :-). Vlakem se přesouváme do Tišnova. Kde to všechno začalo, tam to také končí ...
Hlavně ať to Tvardíkovi v manželství klape!