Krušné hory - zimní spaní

V pátek jsme s Čárou dojeli do Ústí n.L., tam přistoupili k Vaškovi do rychlíku a dojeli do Teplic, kde nás už Suri navigoval do místní nádražky. Zde jsme dali pár škopků na začátek výpravy a počkali na bus směr Dubí lázně. Dál jsme už pak museli po svých. Cestu nám ještě oživil Mamut, který stihl cestou od autobusu objednat pizzu úplně na konec ulice, až k lesu. Byla fakt dobrá!

Cesta se stočila do kopce a tak jsem stoupali nocí, sníh křupal pod botama a čelovky lovily ze tmy podivné tvary a vrhaly strašidelné stíny. Do cíle naší dnešní cesty to už ale naštěstí nebylo daleko. Najednou se z lesa vyloupla chajda, z které se vyklubala trampská osada u Kančího potoka. Rozdělali jsme oheň a připravili spaní. Komůrky tu byly tak malé, že jsme spali odděleně 2, 2 a 1, ale jinak jsme si užili luxusní posezení u ohně. Vašek vařil svařák a noc příjemně plynula.

Sobotní ráno nás vyhnalo mrazem. Voda v PET lahvi mi zamrzla a to jsem ji měl unitř boudy hned vedle spacáku. Po rychlé snídani jsme zamávali boudě a pokračovali ve stoupání na hřeben Krušných hor. Tady se nám otevřela pohádková krajina plná ojíněných stromů z mrznoucí mlhy. Oběd jsme si vychutnali pěkně v teple hotelu Pomezí na Cínovci. Ještě jsme nakoupili v jednom z početných vietnamských krámků cukr do svařáku a pokračovali dál v cestě tou zimní nádherou. Místňáci - Suri s Mamutem nás podloudně nalákali na Sedmihůrskou vyhlídku, z které ale aktuálně byla vidět pouze bílá mlha. K přístřešku Preissleberg, kde jsme plánovali spaní, to už ale byl jen kousek. Došli jsme akorát se soumrakem, takže dřevo na oheň byla první věc, co jsme zařídili. No a pak už jsme si opékali buřty, popíjeli svařák a vzpomínali na Makyho, že nám tu dnes nezahraje a i na ostatní kamarády, kteří raději zůstali doma v pelíšku. Letos nám konečně vyšlo zimní spaní, jak má být!

V neděli jsme po snídani jen zklouzli kousek dál k silnici a zašli se ohřát do štoly Starý Martin, kde je stálá teplota 8 °C, což bylo o dost víc, než venku :-). Prohlídka byla zajímavá a poutavá i díky zasvěcenému komentáři našeho průvodce, který věděl o zdejších štolách úplně všechno. 

Po prohlídce štoly jsme se vyvezli busem (psst, nikomu to neříkejte!) nahoru na Komáří Vížku a dali si tam teplý oběd. No a pak už zbývalo jen sklesat 500 výškových metrů dolů do Krupky. Tady přišly na řadu nesmeky, protože cesta se pomalu změnila v ledovou plotnu a byli jsme rádi, že je máme s sebou.

Parádní zimní výpravu jsme pak zakončili u Mamuta doma v Unčíně a nasáli klidnou atmosféru domova se třemi malými dětmi :-) Mamut byl tak hodný, že nás autem hodil až na nádraží v Ústí nad Labem, kde se naše cesty už definitivně rozdělili ... prozatím.