Beskydy

Středa 30. 4.

Po loňském bolestivém zranění kotníku byl Frankie opět v plné síle a po nedobrovolné absenci na podzimní gruzínské výpravě netrpělivý jako nikdy dřív. Není tedy divu, že volba letošního čundru padla na malebné, tajemné Beskydy a na zopakování legendární trasy, kterou jsme společně prošli na jaře roku 2006, tedy před dlouhými devatenácti lety. Přesto se mnohé změnilo: chlapecké tváře zmužněly, kdysi husté vlasy prořídly a břicha se nenápadně zakulatila. Největší zázrak však byl, že tentokrát nás nečekal vytrvalý déšť, ale laskavé jarní počasí.

Letos se vedoucí role rozrostla o nového konstruktéra trasy, takže jsme mohli s chutí nadávat nejen Surimu v roli neúprosného náčelníka, ale také Frankiemu, který vymyslel, že hned první den zdoláme natěžko 24 kilometrů.

Velkolepému začátku u Frankieho doma, kam nás lákal na dobré pivo a grilovačku, předcházela dlouhá cesta do Pasek. Vyrazili jsme z Liberce už před polednem, abychom všechno stihli. Z Liberce jsme odjížděli v sestavě Čára, Honza, Maky, Olda a Zerzi. V Praze na hlaváku se pak přidal Vašek se Surim a dál jsme už všichni pohromadě pokračovali RegioJetem, v poklidné atmosféře a s oroseným pivem v ruce. V Ostravě jsme jen tak tak stihli přestup na osobák a dojeli do Bystřice, kde nás shodou šťastných náhod očekával Pakr s autem, který sem dorazil zrovna před pár minutami. Část výpravy odvezl rovnou, zbytek dojel místním autobusem, jehož tržby ten večer nevídaně vzrostly – tolik lidí na konečnou do Pasek běžně nejezdí.

První sud svěžího Koníčka jsme vypili k vynikající místní specialitě zvané "rojberka", kterou nám Frankie s láskou připravil. Jde o pečlivě marinovou krkovici, plněnou sladkou cibulí, která se dvě hodiny tiše pekla v alobalu a pak ještě půl hodiny bez něj, aby získala křupavou kůrčičku. Po dlouhé cestě jsme měli vlčí hlad a tato dobrota nás naprosto uchvátila. Nikdo ani nedutal a všichni jsme si spokojeně pochutnávali.

Druhý sud jsme si odnesli do útulné Koliby, kde nám ho usměvavá barmanka Martina ochotně narazila. Pak už následovala volná zábava s místními štamgasty. Největší veselí však zavládlo s bačou Martinem, který nám s humorem sobě vlastním dohazoval pasecké vdovy a s nadšením vychvaloval jejich přednosti. Večer pokračoval improvizovaným turnajem ve stolním tenisu a když po půlnoci začali slabší jedinci odpadat, zakončili jsme dlouhý den dvěma rundami rumu.

Čtvrtek 1. 5.

„Kdo to sakra zvoní?“ zabručel Pakr, převalil se na druhý bok a snažil se ignorovat neodbytný zvonek. Bylo sedm ráno a svědomitý náčelník Suri nás budil s vědomím, jak dlouhá a náročná trasa nás čeká. Po první vlně rozespalých nadávek a brblání se ospalí čundráci začali pomalu vyvalovat ze svých pelíšků. Někdo balil, jiný chystal báječnou snídani – jen Pakr dál stále ležel. Když jsme byli všichni po snídani a sbalení, čekali jsme venku před domem, až se konečně vyhrabe ven. Po právu tak obdržel růžové paštikářské triko a Suri mu potají propašoval do batohu jednoho lahváče jako balastní zátěž :-).

Na trasu jsme vyrazili v devět hodin. Myslím, že nikdo z Koliby nevěřil, že dnes skutečně někam půjdeme. Cestou necestou, přes šťavnaté pastviny a svěže zelené bukové lesy, jsme vystoupali na vrchol Loučka s panoramatickým výhledem do rozlehlého kraje a dali si tradiční pivo u cedule. Pakr byl překvapený, že si nese vlastní pivko, a co nám při tom říkal, raději ponechám bez komentáře.

Ideální, sluncem zalité počasí dnes vylákalo do hor spoustu lidí, které jsme potkávali na hřebeni. Odhadem půl na půl Češi a Poláci. Další zastávkou byla starobylá roubená chata Filipka, kde se kdysi na tancovačce seznámili Frankieho dědeček s babičkou. My si tu dali jen jedno pivko a pokračovali dál přes rozkvetlé louky a tiché lesy. Oběd jsme si dopřáli na polské chatě na Velkém Stožku a vzpomínali na výpravu před devatenácti lety, kdy jsme omylem snědli někomu večeři – rozumět číslům v polštině bez Frankieho prostě nešlo. Tentokrát jsme to zvládli a protože bylo nádherně, jedli jsme venku mezi davy turistů, které sem vyvážela lanovka z Polska. Koncentrace lidí opadla až za Kyčerou, odkud se klesá do polských Beskyd. Uprostřed sestupu jsme rozpoznali chatku, na jejíž verandě jsme kdysi přečkali deštivou noc a nejspíš tenkrát vyděsili majitele, který se po půlnoci vracel z hospody.

Na konci klesání nás čekal most přes líně plynoucí Olzu a pak nekonečný přechod vesnice Jasnowice po asfaltu a v horku. Žízeň jsme zahnali až v lese u chladivého pramene za hraničním přechodem Bukovec. Nedaleko leží nejvýchodnější bod České republiky, který jsme si nemohli nechat ujít. Minule jsme šli na trojmezí ČR/SK/PL, ale nejvýchodnější bod je přece jen o kousek jinde. Je to i začátek slavné trasy Via Czechia – centrální a jižní části. Leží na okraji tiché přírodní rezervace Bukovec, plné podmáčených luk a rašelinišť. Právě zde jsme narazili na sympatickou mladou rodinu s malým dítětem – a nebylo to naposledy, co jsme je potkali. Vybaveni terénním kočárkem a „na těžko“, chystala se maminka s holčičkou projít část Via Czechia až na jih Čech. Otec je doprovázel jen tady na začátku a musel se vrátit do práce.

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a jeho poslední zlaté paprsky hladily vlnící se travnaté kopce, když jsme se tiše vydali na závěrečnou část dnešního putování. Bylo už zcela jasné, že náš původní, možná až příliš ambiciózní plán – přenocovat na Gírové – dnes nestihneme. Jednohlasně jsme proto uvítali útulný přístřešek Na Dílku jako naše dnešní nocležiště. Nová útulna Bukovec, kolem které jsme po zelené stezce procházeli, už byla obsazena – a stejně bychom ji s radostí přenechali oné sympatické mladé rodince s dítětem, která se vydala na svou dlouhou pouť.

To však vůbec nevadilo. Přístřešek Na Dílku byl úplně super, před chatkou s dvěma pryčnami bylo i ohniště a sezení. Rychle jsme uvařili večeři a pak už po dlouhém a náročném dni odpočívali. Rozdělali jsme ohýnek, ale tuto noc vlastně ani nebylo potřeba moc topit, protože byl krásný vlahý večer. Čára ale přikládal tak vehementně, až nám skoro doutnaly nohavice a někdo to komentoval slovy, aby to s tím topičem v letním kině nepřeháněl :-)

Maky vytáhl své ukulele a jeho melodie se nesly do tiché noci za našeho doprovodného brumenda. Já s Čárou jsme si ustlali opodál pod širým nebem, přímo pod hvězdami, zatímco ostatní rozeseli svá lůžka na okolních loukách – někdo ve stanu, Vašek pod tarpem, Honza se Surim přímo v přístřešku. Někdo z dřívějších poutníků položil pod krucifix na stěně umělé květiny, takže to v měkkém světle ohně vypadalo trochu jako na Honzově pohřbu – Honza ve spacáku, jak v rakvi, přímo pod křížkem, kolem něj květiny, a nad tím vším klidná, hvězdná noční obloha.

Pátek 2. 5.

Zatímco včerejší den byl dlouhý především vzdáleností, dnešní měl být o poznání náročnější zcela jinak – ne počtem kilometrů, ale počtem hospod a horských chat, které nás na trase čekaly. Před námi bylo asi jen 16 km, za to šest chat a hospod cestou. Ale znáte paštikáře – žádná výzva je nezastaví!

Budíček přišel opět brzy. Nejprve nás vzbudil pronikavý vřískot malého děcka, které spalo s rodiči ve stanu na loučce kousek od nás – sami jsme jim to krásné místo večer ukázali a někteří z nás nocovali hned vedle. Když jsem znovu zabral, už byl na nohou Frankie a klábosil s Honzou a Surim, kteří spali v přístřešku. Nedalo se nic dělat – vykulil jsem se ze spacáku a s Čárou jsme si připravili snídani. Dnes růžové tričko vyfasoval náčelník Suri, za včerejší lenost a jízlivé poznámky.

Kluci se pomalu trousili ze svých pelíšků a tak jsme vyrazili za náčelníkem a Frankiem na Gírovou, která byla jen tři kilometry od nás. Tam proběhlo první pivo dne. Čekání na zbytek party jsme si zkrátili druhým pivem a krátkým, ale prudkým výstupem na vrcholek Gírové, ležícím nad stejnojmennou chatou. Bohužel výhled, který Frankie sedící dole tak vychválil, se díky vzrostlým stromům a lehkému oparu nekonal – byla vidět jen část Malé Fatry a vlastně hned nad chatou byl výhled lepší než z vršku.

Další zastávkou byla chata na Studeničném, kde jsem si dopřál vynikající borůvkový knedlík – už se blížilo poledne. Na plánovaný oběd jsme ale sešli až dolů do Mostů u Jablunkova, do restaurace Grůň. Na můj vkus trochu moc nóbl, ale kluci si pochutnali díky dobrému výběru. Moje halušky bych ohodnotil přinejlepším na trojku – úplně základní a bez opečené slaniny. Následoval průchod Mosty u Jablunkova s krátkou zastávkou na dokoupení lihovin a buřtů na večerní opékání, které Frankie plánoval v sedle pod Muřinkovým vrchem.

Před námi však byl ostrý výstup – čtyři sta výškových metrů na Skalku. Ještě dole jsme opět narazili na naši známou rodinku a Frankie jim radil, kudy s kočárem nahoru, protože po červené, kudy se chystali, by to určitě nešlo. Výstup byl prudký – asfaltovou cestu vystřídala pěšina v mlází, kde se u téměř vyschlého prameniště vyhříval mlok. Kamenitá stezka ve stínu lesa nás dovedla ke studánce Pod Kyčerou, kde jsme si na chvilku odpočinuli a osvěžili se z chladného pramene. Teď už to bylo na Skalku co by kamenem dohodil, tak jsme nečekali na zbytek paštikářů a šli napřed. U chaty jsme obsadili lavici pod přístřeškem s výhledem do kraje a dali si pivo. Maky nás učil olympijské prší a v bujaré zábavě jsme tak strávili čekání na zbytek výpravy.

Ze Skalky to byl jen kousek na Severku, kde jsme před devatenácti lety nocovali – tehdy jsme měli všechno mokré od vytrvalého deště. Dnes nás ale trápil spíš opačný problém, který jsme vyřešili dalším pivem a vynikající zelňačkou se smetanou. Nevím, zda to bylo kombinací piv a zelňačky, ale části paštikářů se dnešní divoký mix projevil průjmem. Z koupání v bazénu na Severce nebylo nic, protože byl teprve dnes uveden do provozu a zatím nefungovalo filtrování. Pokračovali jsme tedy dál na Kamennou chatu. Cestou se otevíraly nádherné výhledy na celou Malou Fatru a její jižní část – tam všude jsme také kdysi chodili.

Na Kamenné chatě měli kupodivu otevřeno, takže jsme si dali další pivo. Já už jen s největším sebezapřením – kluci mi vyhrožovali růžovým trikotem, pokud nevypiju svůj půllitr. Příště už ho raději brát nebudeme, jen to do naší svorné party vnáší nesváry. K našemu údivu už zde naši staří známí s kočárkem byli a tak jsme se dali do řeči. Mamka na mateřské s malou holčičkou má tedy ambiciózní plán: dojít pět set kilometrů až někam k Českým Budějovicím.

Nás čekala naštěstí méně náročná cesta, ale slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a nám zbývalo ještě tři a půl kilometrů přes Velký Polom, který dělá čest svému jménu – stromy tu leží na jeho plochém vrcholu polámané jeden přes druhý v neprostupné změti. U vrcholového rozcestníku jsme se sešli a zapnuli čelovky. Frankie hlásil náročný sestup a měl pravdu – chodník byl místy příkrý a kamenitý. Celý den jsme se flákali na širokých cestách a teď v noci docházíme takovým masakrem. Naštěstí už to nebylo daleko na krásnou paseku pod Muřinkovým vrchem – pramen, kamenná kaplička, několik ohnišť. U jednoho z nich už seděli dva kluci a nedaleko stál stan další dvojice.

Jasné nebe dávalo tušit, že stanů netřeba. Udělali jsme si ležení pod širákem nedaleko paseky v lese a šli si dát lehkou večeři. Dnes to úplně na koncert nevypadalo, ale nakonec jsme Makyho ukecali a užili si parádní večer na nádherném místě.

Sobota 3. 5.

Probudil jsem se do kouzelného rána. Slunce zářilo na blankytném nebi a ani mráček nekazil jeho jas. K večeru se to mělo rapidně změnit, ale zatím nebyl důvod k obavám. Konečně jsme si mohli prohlédnout kamennou kapličku a přečíst si její historii. Po snídani jsme doplnili vodu a vyrazili po červené pod Malý Polom. Tam jsme odbočili z trasy a šli hezčí, neznačenou cestou přes Kozí Hřbety – odtud byly pěkné výhledy na Lysou Horu i zpátky na Velký Polom.

Pokračovali jsme na Slavíč, kde jsem kdysi s Kubou obědval na staré Kolářově chatě. Teď tu stála nová budova, vlastně téměř resort. Ale jelikož jde o černou stavbu bez kolaudace, je zde zavřeno. Škoda, zrovna byl čas oběda a i pivko by v tom horku bodlo. Dali jsme si tedy jen sušenku z vlastních zásob a pokračovali dál na Ostrý. Zde naštěstí chata funguje, a tak si dáváme pozdní oběd a pivko venku pod slunečníkem. Hrajeme macháčka a objednávám i tatranský čaj na moje blížící se narozeniny. Počasí se začíná kazit a když přichází bouřka, stahujeme se dovnitř do chaty. Nakonec jsme si tam dali i večeři a elegantně přečkali největší slejvák. V sedm večer nás z chaty vymetli ven, ale naštěstí už nepršelo. Do sedla pod Ostrým je to už jen necelé dva kilometry z kopce. Je to krásné sedlo – podle mě jedno z nejhezčích v Čechách (na Moravě i ve Slezsku :-). Travnaté pastviny ze severu a jihu lemované dubovými lesy a nádherný výhled na hraniční hřeben Beskyd i dolů do údolí, kde protéká Olše. Už jsem tu kdysi spal, ale tentokrát tu byl navíc ohradník, ve kterém se pásli dva koně a poník.

Přeháňka nás zahnala do pastevecké boudy, kde si děláme sezení a když déšť ustává, každý si staví nocleh. Dnes stany přijdou vhod – vypadá to, že v noci ještě může přijít další déšť. Stavění tarpů (a v mém případě ponča) komplikuje silný vítr, ale nakonec máme všichni nocleh připravený. Vracíme se do boudy a Maky má poslední koncert. Dopíjíme poslední zbytky alkoholu a před půlnocí zalézáme do svých pelíšků. V noci už neprší, ale poryvy větru, cloumajícího plachtou tarpu, kde spí Vašek s Honzou, mě několikrát za noc budí.

Neděle 4. 5.

Ráno se budím pod pončem a můj první pohled patří slunci, které nesměle šplhá nad hřeben Beskyd. Červánky barví krajinu a ticho nedělního rána ruší jen zvuky trahné trávy, kterou neúnavně spásají koně – opravdové živé sekačky. Otáčím se na druhý bok a ještě na chvíli usínám.

Většina vstává po sedmé hodině. Balíme mokré celty a v boudě si připravujeme snídani. Naštěstí neprší. Posledních pár fotek s koňmi a scházíme dolů do Hrádku, k zahradní restauraci Belko, stojící na břehu Olše v místě, kde řeka tvoří krásné kaskády a peřeje. Dáváme si pivko a čekáme na zbytek party. Do odjezdu vlaku máme ještě čas na rychlý oběd v nedaleké restauraci. Loučíme se s Pakrem a Frankiem – okruh našeho putování se uzavírá. Tentokrát nám byly Beskydy nakloněny a užili jsme si je naplno – s krásnými výhledy, hlubokými lesy a průzračnými prameny ...