Königssee

Letos konečně vyšel dlouho plánovaný okružní trek kolem Königssee v oblasti Berchtesgadenu. Již od roku 2019 jsme se snažili, podzim co podzim, sem vyrazit. Poprvé nás zradilo počasí, kdy napadla hromada sněhu. Podruhé nás vypekl covid. No a letos to konečně klaplo.

Plán byl jasný: obejít jižní cíp jezera Königssee proti směru hodinových ručiček a dojít až k jeho severnímu konci. Díky strmým svahům kolem, ale jezero uvidíme jen z výšky. Jezero Königssee leží v Berchtesgadenských Alpách v Německu. Je to ale jen takový výběžek do Rakouska, ležící jižně od Salzburgu.

 

Sobota 25.9. Trasa zde: https://mapy.cz/s/juneganeze

Jako ideální dopravní prostředek vyšlo auto. Jedna parta vyrazila ráno v 5:30 přímo z Liberce. Druhá se sešla u Vaška ve Světicích den předem a vyrážela pak odtud. Cesta, díky brzké hodině, proběhla rychle a hladce. Asi nejtěžší na tom všem bylo nacpat všechny batohy do auta, protože jsme vyráželi na „polotěžko“ = vaření s sebou a vlastně i stan na první noc.

První potkávací zastávka byla na pumpě u Mirošovic, kde proběhla i snídaně. Další, tankovací zastávka, pak až na hranicích v Dolním Dvořišti. No a s jednou čurací pauzou a burgerem k obědu na McDonaldu někde u Salzburgu jsme byli kolem 13h už na místě v Schönau um Königssee.

Zkusili jsme nejbližší kemp u jezera Königssee – Grafenlehen. Vypadal naprosto obsazeně, všude karavany a obytňáky, ale Mamut s Vaškem zafungovali jako perfektní tlumočníci a už jsme stavěli stany.

Bylo škoda nevyužít krásného dne. Zvlášť, když předpověd na následující dny nebyla úplně růžová. Takže jsme narychlo podnikli aklimatizační výstup na horu přímo nad kempem – Grünstein (1304 m n.m.). Auty jsme se nablížili na parkoviště SZ od kopce a výšlap začali odtud. Času nebylo nazbyt. Díky podzimu se začínalo stmívat už kolem 19h a jako pak už každý den, jsme stejně docházeli za soumraku.

Původně jsme s Vaškem chtěli zkusit i ferátu, ale byla po bouřce poničená (dle info centra). I tak by to ale na ní chtělo určitě více času.

Výstup začal krásnou stezkou, kterou jsme dále opustili a šli lesní pěšinou. V polovině kopce jsme se pak rozdělili. Skupina A šla neznačenou cestou lesem a skupina B po hlavní stezce. Na vrchol jsme dorazili prakticky stejně. Výhledy byly úchvatné, výška závratná. Na SV bylo na hřebeni vidět Orlí hnízdo a dole pak přístav a část jezera Königssee i s přístavištěm a bobovou dráhou.

Sluníčko svítilo a my se dívali kolem na Alpské vrcholy. V dálce svítil ledovec Hochkönig, blíže se tyčily zubaté špice Watzmanu.

Stíny se prodlužovaly a byl čas zahájit sestup. Zvlášť, když nám v cestě stála ještě chata Grünsteinhütte, kde jsme neodolali a dali jedno pšeničné pivko na terásce. Při sestupu stezkou jsme pak vyplašili kamzíka, který nám přešel přes cestu a pokračoval strmě dolů lesem.

V kempu proběhla večeře z vlastních zásob a po ní nám Maky uspořádal koncert v kufru Oldova auta. Na zadní dveře jsme pověsili lampičku, Maky hrábl do strun svého kouzelného ukulele a zábava začala. Piva jsme měli zatím dostatek. Olda a Vašek tahali stále nové kousky z lednice a i kořalička nám chutnala.

Jako slušní hoši jsme koncert ukončili s večerkou ve 22h a šli spát. Tichou noc rušilo kromě občasného zachrápání, jen nějaké zvíře, které se nám hrabalo v odpadcích a plechovkách.

 

Neděle 26.9. Trase zde: https://mapy.cz/s/puperojufa

Ráno hoši s majitelem kempu dohodli placení (10 EUR/os) i následné bezplatné parkování před závorou, což nám ušetřilo docela dost peněz.

Po snídani a ranní hygieně jsme hned vyrazili do přístavu. A dobře, že jsme vstali včas. Za námi se už začala tvořit pěkně dlouhá fronta. Lodě tu jezdí pouze elektrické, takže jsou krásně tiché a neznečišťují vodu v průzračném jezeru. Po nalodění vznikl trochu zmatek, protože kapitán trval na tom, že batohy musíme dát dopředu a že tam musí být průchozí ulička. Jsme si říkali, že ti Němci nějak dbají na bezpečnostní předpisy. Jak se ale brzy ukázalo, pravý důvod byl úplně jiný ;-)

Loďka tiše vyplula, minula loděnice, což jsou takové pěkné dlouhé garáže/domečky, ze kterých vyplouvaly další lodě a kapitán začal přednášku. Bohužel v němčině, ale Mamut se snažil a občas člověk, i jazyka neznalý, něco pochytil. Délka jezera Königssee je přes 6km a největší hloubku má 190m.

Citováno z Wikipedie:

Kvůli jeho velikosti zamrzá jezero kompletně jenom při velmi chladných zimách, v průměru přibližně jednou za desetiletí. Naposledy to bylo v lednu a únoru roku 2006, led byl silný 40 cm a jezero bylo celkem 29 dní možné přejít. Předpokladem pro tuto přírodní podívanou je velmi studené počasí a bezvětří. Pokud je led silný alespoň 15 cm, je vyznačena správou parku turistická, běžkařská a cyklistická cesta přes jezero z Konigsee po ledě ke kostelu sv. Bartoloměje. Je doporučeno pohybovat se po vyznačené trase, neboť při západním břehu je led obvykle tenčí. Varováním může být řidič VW, který bez povolení 19. ledna 1964 v noci přejížděl přes jezero a na zpáteční cestě od kostela se společně s vozem potopil do chladných vod jezera. Teprve roku 1997 byl automobil společně s tělesnými ostatky řidiče nalezen v hloubce 120 m za pomoci ponorky. Jeho ostatky dodnes nebyly vyzdviženy.

Asi v půli cesty ke kostelu sv. Bartoloměje se předvádí turistická atrakce. Kapitán zahrál na trumpetu a skály kolem vrátili krásnou, harmonickou ozvěnu. Byl to silný zážitek a tak to chlapík hned využil, poslal kolem kapitánskou čepici a vybíral do ní peníze. Proto ta ulička! Měl z toho docela slušný přivýdělek k důchodu ;-)

No, ale to už jsme vystupovali spolu s několika dalšími turisty, u kostela sv. Bartoloměje. Bylo tady, ve stínu vysokých štítů, docela chladno. Kostel byl zavřený z důvodu rekonstrukce a tak jsme udělali jen pár fotek, vypili několik piv (kdo by se s tím do kopců tahal) a vyrazili na cestu.

Dnešní trasa dlouhá asi 10,5 km, vedla od hladiny jezera, které má nadmořskou výšku 603 m, na chatu Kärlingerhaus ve výšce 1630 m n.m. Dle rozcestníku 5h a to tak i odpovídalo, ač jsme šli vlastně „natěžko“.

Mohutný masiv Watzmanu, ozářený dopoledním sluncem, se tyčil hned nad námi. Cesta zpočátku vede podél jezera až k široké kamenito-písčité pláži s občasnými kmeny naplaveného dřeva a nízkého zeleného mlází. Přímo na pláži se fotilo nějaké děvče – evidentně na instagram. Pózovalo a vyskakovalo před objektivem. Část paštikářů neodolala a šla to prozkoumat zblízka :-) takže už na začátku cesty jsme se rozdělili. Cesta pokračovala strmým a strmějším stoupáním k nádhernému vodopádu a dál po jižní stěně divoké soutěsky, až se nahoře narovnala a přešla v pěknou lesní pěšinu, vedoucí k zavřené chatě Schrainbachalm. Tady, na krásné louce s potůčkem, jsme si na chvíli odpočinuli, snědli sváču a počkali na zbytek výpravy.

Dál cesta pokračovala stejně pohodově, ale už ne nadlouho. Dostali jsme se na konec údolí, které končilo strmou skalní stěnou. Na první pohled nebylo jasné, kudy cesta může vlastně pokračovat. Takhle jsme došli až k první zatáčce, ve které byla Boží muka, prošli jsme ji a stoupali po stezce výš a výš, zatáčku za zatáčkou. Pakr jich napočítal 36. Bylo to vyčerpávající, dlouhé a náročné stoupání. Na 500m vzdušné vzdálenosti jsme nastoupali 400 výškových metrů. Navíc už dávno minul čas oběda! Ve slušné společnosti se zkrátka takhle pozdě nejí. Naštěstí nám Maky držel místo nedaleko nad soutěskou v jedné zatáčce (jinak každý rovnější kousek už zabrali turisté před náma) a tak jsme si konečně odpočali a najedli se i řádně napili – tady už ty plechovky byly zasloužené :-)

Dál cesta pokračovala nádhernou krajinou – taková moc příjemná směs divočiny, náhorní planiny, borovic, oblých vápencových skal a modrého nebe. Pastva pro oči. Zblblý májovkama z dětství, které se točili v Jugoslávii v podobném plenéru, jsem čekal, odkud se vynoří Apači.

Zanedlouho jsme došli k cíli dnešní cesty - chatě Kärlingerhaus. Ubytování jsme na chatách domlouvali už od jara. Bývá tady dost obsazeno a i dnes byla chata plná. Dali jsme rychlé pivko a domluvili se, že část Paštik tu zůstane a zbytek vyrazí ještě na blízkou vyhlídku Feldkogel s výhledem na Königssee. Podle rozcestníku to byla 1h tam a 1h zase stejnou cestou zpět. Naštěstí tentokrát se šlo už opravdu nalehko, takže jsme to stihli za ty 2 hodinky i s dost dlouhou přestávkou nahoře. Výhled to byl moc pěkný, stejně tak jako toto místo. Byl vidět i celý Watzman a hluboko dole zrcadlila hladina jezera stmívající se oblohu. Lovili jsme signál, abychom domů odeslali alespoň stručnou zprávu, že jsme naživu, když tu kolem nás proběhl šedivý kamzík, asi jen 30m od nás. Dali jsme jedno vrcholové pivko a mazali zpátky, abychom to stihli ještě za světla.

Nevím, jak jsme to mohli cestou minout, ale když jsme se vraceli, už dole u jezírka, kousek od chaty jsme pochopili, proč má to místo pomístní název Teufelsmühle (Čertův mlýn). Svislá skalní stěna končila zasypaným škrapem plným balvanů a zdola se ozývalo takové vzdálené temné dunění. Asi tam tekla nějaká prudká podzemní řeka ... nebo to možná byly opravdu zvuky z pekla …

Se soumrakem jsme dorazili na chatu. Část Paštik si dala večeři na chatě, část vařila venku. Ceny zde ale byly opravdu vysoké – za snídani chtěli 17 EUR a i ti co si vařili sami, museli zaplatit výpalné 5 EUR! Suri léčil chřipku vlastní homeopatickou medicínou Surkovicí, piva se točila a tak byl večer nakonec více než vydařený. Sympatické bylo i to, že jsme měli celý jeden matraz lager pro sebe. Docela pěkně jsem se vyspal. Když v noci na chvilku ustalo chrápání (což teda nebylo nijak často), tak bylo z venku slyšet šumění deště. Počasí nám zatím přálo, uvidíme zítra …

 

Pondělí 27.9. Trasa zde: https://mapy.cz/s/gudomobono

Ráno se nám z pelechu moc nechtělo, ale na dveřích byla cedulka v němčině, z které jsme pochopili, že máme vypadnout do 8:30. Stihli jsme to tak tak. Vaření snídaně v dešti nebylo totiž úplně lákavé a tak jsme se najedli už v posteli. Díky Surimu, který si zapomněl vypnout budík, jsme na to nakonec měli docela dost času. A Surko jako omluvu donesl i čaj a kávu až na pokoj. To je náčelník!

Nakonec jsem ale stejně venku uvařil polévku. Bez ní zkrátka není start dokonalý. Trochu poprchávalo, ale nebylo to nejhorší. Turisté postupně odcházeli a my se nakonec taky vydali na cestu. Původně to vypadalo, že se výprava rozdělí na dvě poloviny a jedna půjde dnešní cíl, chatu Wasseralm, severní trasou 4h a druhá jižní trasou přes sedlo Totes Weib 6h. Nakonec ale Frankie ukecal Pakra a Pakr s sebou strhl zbytek, takže jsme před desátou všichni vykročili směr Totes Weib. To jsme ještě netušili, že to bude 8h pochod s brutální etapou na samý závěr.

Teď jsme si to ale ještě plni sil a elánu vykračovali do kopce přes potůčky, které díky nočnímu dešti pěkně zesílily. Počasí se začalo umoudřovat a déšť ustal. U odbočky na Funtensseetauern jsme čekali na zbytek party. Původně bylo v plánu vylézt nahoru, ale časově se to nedalo stihnout a pokračovat po neznačené cestě z vrcholu jsme se báli. Naštěstí jsme měli dostatek rozumu ;-)

Krajina kolem se s přibývající výškou postupně začala měnit. Vysoké modříny, borovice a tráva pomalu ustoupily šedému vápenci. Balvany vymizely a vystřídala je rostlá skála. S každým vystoupaným metrem bylo počasí lepší a lepší. Když se člověk ohlédl zpátky, viděl úžasné rozšiřující se údolí a vzadu panorama Watzmanu v chumáčích převalujících se mraků. Z téhle etapy výstupu mám spoustu podobných fotek. Prostě se nedalo odolat a nevyfotit to. A čím jsme byli výš, tím to panorama za námi bylo hezčí.

Takto jsme dosáhli sedla Totes weib (2085 m n.m.), kterým prohází i Německo-Rakouská hranice. Je zde i památný hraniční kámen velikosti obřího bouldrovacího balvanu. Tady jsme si odpočinuli, dali sváču a počkali na zbytek Paštikářů. Naštěstí jsme nečekali dlouho. Výhledy byly nádherné a tak došlo i na skupinové foto. V této výšce už moc trávy nebylo. Jen skála a balvany, ale přece ještě sem tam zelený palouček a v sedle i pramen vody.

Další výstup do nejvyššího bodu trasy – sedla Niederbrunnsulzenscharte (2368 m n.m.), se mi zdál nekonečný. Nebyl ani tak náročný, ale dlouhý a táhlý. Tady nahoře už byl jen holý vápenec. Nikde nic. Kam až oko dohlédlo jen šedé mrtvé skály. Docela tu profukovalo, takže jsme se schovali pod vrcholovým svahem a dali si pozdní oběd. Až sem vedla pěkná cesta, ovšem dál už se s nikým mazat nehodlala. Jak jsme později zjistili z map Kompassu, tak až sem byl značena jako čárkovaná, ale dál vedla jen tečkovaná. Drobný rozdíl, který na mapy.cz nebyl vůbec naznačen, byl ale v reálu docela mazec. Zpočátku jsme měli vůbec problém zjistit, kudy máme pokračovat. Značky jednoduše chyběly. Možná za to ale mohl sesuv balvanů za sedlem. Minuli jsme poslední sněhové pole ještě z minulé zimy a dál pokračovali neskutečnou krajinou. Na ten pohled nás útulná a přátelská krajina České kotliny neměla jak připravit. Všude jen mrtvá skála – opravdové kamenné moře. Občas hluboký závrt, že nebylo ani vidět na dno, občas prasklina, kterou bylo třeba přeskočit a balvany, jak poházené nějakým dávným obrem.

Cesta nás svedla na dno dlouhého údolíčka a klikatila se dál nahoru, aby pak podél skalní stěny, už jako uzoučká pěšinka, strmě klesala dolů. Moc rychle jít nešlo, ale nakonec jsme se, už značně vysíleni, dostali k bivakovací boudě Schäferhütte Wildalm. Podle mapy.cz to už bylo na Wasseralm jen 2.8 km a prý 45 minut. Už jsme si to malovali jako pěknou procházku lesem, byť jsme museli ještě sklesat 500m. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme na rozcestníku zahlédli čas 2h.

No, prvně jsem si myslel, že to bude nějaké chyba. Nebyla.

Citace z wikipedie č. 2:

Škrapy jsou nejcharakterističtější primární krasový jev, který vzniká chemickým zvětráváním horniny, převážně vápence a dolomitů. Jedná se o velmi ostrohranné prohloubeniny či systém hřbítků a žlábků v podložním masívu.

Co do rozměrů, jsou škrapy nejmenšími povrchovými krasovými formami. Koncentrací škrapů na větších plochách vznikají škrapová pole.

No a právě takové škrapové pole leželo před námi. Maky to pak charakterizoval, myslím, za všechny: „Ze začátku mě to hrozně bavilo, přeskakovat ty trhliny a hledat kudy dál, ale po hodině už jsem to proklínal.“ Vašek si prý zase oprášil zásobu sprostých výrazů (jsem do té doby vůbec netušil, že nějaké zná :-).

Bylo to značně namáhavé. Člověk musel neustále balancovat a přemýšlet o 2 kroky napřed, jak přeskákat dolů přes ty škrapové trhliny a hledat značky - plánovat kudy nejlépe dál. Některé díry byly pěkně hluboké. Hůlky nebylo na skále jak zapíchnout a celé se to svažovalo. Ale zase ne moc, takže jsem si říkal, že takhle těch 500m budeme lézt ještě hodně dlouho. No a to jsme teda i lezli. Byla to makačka pro celé tělo i hlavu. Neustále kontrolovat cestu, kde se opřít, kam dát nohu a hlavně nemyslet na to, že někdo udělá jeden krok špatně. Nebyl zde vůbec signál…

Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec jsme z toho škrapového pole vylezli a sešli se ke krátkému odpočinku. Naštěstí jsme to všichni dali bez chyby. Času do soumraku ale už moc nezbývalo a tak jsme pokračovali v sestupu. Klesání tady už bylo prudké a zanedlouho jsme před sebou v údolí uviděli pastvinu s říčkou. Ještě nám ale zbývalo sklesat asi 200m příkrou hlinitou pěšinkou. Tady dole už bylo vlhko a kořeny i kameny trochu klouzaly. Na chatu Wasseralm jsme dorazili už skoro za soumraku, úplně vyřízení, ale naštěstí všichni v pořádku. Závěr cesty byly asi ty 3 nejtěžší km v mém životě :-) Na sestup rozhodně nedoporučuju!

Wasseralm je parádní stará chalupa, kterou vede hrozně fajn důchodcovský pár a zásobuje ji vrtulník. Objednali jsme si eintopf a už za tmy povečeřeli. Byl to takový mix mezi jídlem a polévkou, ale moc dobrý. Na to, jaký jsem měl hlad, mě to parádně zasytilo, jen mohl být eintopf trochu teplejší. No, naštěstí jsme měli na zahřátí i jiné nápoje. Maky vytáhl ukulele a i když už byla pořádná zima, udělal nám parádní koncert. Na takovém odlehlém místě má všechno zvláštní atmosféru.

Už byla tma a kolem dokola se předháněli jeleni v říji svým troubením. Slyšeli jsme i jeden souboj, jak do sebe bili parožím a nakonec jeden jelen přišel až skoro k nám – svítili jsme na něj čelovkou a v té tmě se mu leskly oči. Nám už po tom pití taky a tak jsme šli spát. Wasseralm je hodně malý a je zde jedna společná noclehárna. Mám takové obavy, že díky nám se zde už této noci nikdo nevyspal. Měl jsem špunty do uší, ale ani to mi úplně nepomohlo. V chrápání se střídalo několik Paštikářů opravdu poctivě ;-)

 

Úterý 28.9. Trasa zde: https://mapy.cz/s/cecocecasa

Přes noc asi trochu pršelo, ale ráno už se slunce klubalo přes potrhané cáry mraků. Během snídaně jsme koukali na odcházející turisty, jestli někdo půjde od rozcestníku tou naší sestupovou cestou, ale kdepak, všichni to chodili tou 4h trasou. Asi věděli proč :-)

Při odchodu jsme ještě zažili trochu akce – byla zde ubytovaná i nějaká středoškolská třída, patrně na harmonizačním pobytu a jeden kluk si poranil kotník, takže ho transportoval vrtulník. No, ještě že neletěl pro nás …

Dnešní cíl byla chata Carl-von-Stahl-Haus na rakouské straně hranice, což mělo být něco kolem 14km a 6h. Zpočátku vedla cesta lesem a to stále dolů. Chvílemi i docela exponovaně, což nedělalo dobře Mamutovi. Byl tam takový menší žebřík, ze kterého, kdyby člověk spadl, tak by padal asi docela dlouho. Ale naštěstí tam bylo lano, kterého se dalo držet. Občas se ukázal výhled na jezero Obersee, jehož hladina se zrcadlila hluboko pod námi. Jednou jsme zahlédli i Röthbachfall.

Dle wiki:

Röthbachfall je vodopád v Berchtesgadenském národním parku na jihovýchodě Bavorska. Nachází se na potoce Röthbach, který zde padá z horského srázu zvaného Röthwand a vlévá se do jezera Obersee. Röthbachfall je tvořen dvěma hlavními stupni a s celkovou výškou 470 metrů je nejvyšším vodopádem v celém Německu.

U rozcestníku v nejnižším místě trasy jsme se zase sešli a na chvíli si odpočinuli. Čekal nás výstup cca 700m a bylo i docela teplo, takže jsme šli zase do kraťasů. Cesta zprvu vedla hlubokým lesem kolem potoka. Všude šťavnatá zeleň a obří stromy porostlé mechem. Postupně začal les řídnout a objevovaly se travnaté palouky s horským kvítím, které nakonec přešly ve skalnaté pasáže, kde už nerostlo nic. Najednou se odněkud přihnaly cáry mlhy a mraků a citelně se ochladilo. Bylo vidět sotva na 20m. Stoupali jsme stále výš a výš a ve chvíli, kdy jsme dosáhli nejvyššího bodu – sedla Hochgschirr (1949m n.m.) se mraky roztrhaly a dole před námi se ukázala hladina plesa Seeleinsee, náš dnešní obědový cíl. No, měli jsme to spíš na pozdní oběd a to zbytek Paštikářů byl ještě za námi.

Jezero mělo nádhernou tyrkysovou barvu. Sluníčko svítilo a byl odtud krásný výhled na hory kolem. No prostě super místo na odpočinek a oběd zvlášť! Zbytek výpravy dorazil asi až půl hodiny po nás a tak jsme se s Čárou vyhřívali na sluníčku, které krásně pražilo. Jak ale na chvíli přišel mrak, bylo najednou pěkně zima.

Po obědě jsme začali finální cca 400m sestup. Cesta klesala nejprve skalnatým žlebem a pak postupně přešla v lesní partie a změnila se na hlinitou pěšinu. Každopádně proti včerejšku byla moc pěkná :-) Jednu chvíli nás v protisměru minul mladík s knírkem a spěchal nahoru a pak, v půli cesty, nás zase předběhl, když se vracel. Později se z něj vyklubal chatař z Preisbergalmu, kde jsme se stavili na pár piv. Moc se mi líbil ten závěr cesty, kdy se vyšlo z lesa na zelené pastviny. Sem tam se pásla kravička a byl odsud úžasný výhled na celý hřeben Watzmanu naproti. Před námi byla vidět i horní stanice lanovky na Jenneru. Slunce svítilo a cesta byla (snad poprvé) po rovině a tak jsme si to užívali. Není divu, že nás Preisbergalm vtáhl na pivo a pak na další a na další. Jenže slunce začalo pomalu zapadat a před námi bylo ještě asi 1,5h cesty na chatu Stahlhaus a tak jsme museli chtě nechtě pokračovat. Do cíle to bylo docela nezáživné stoupání 500 výškových m po cyklostezce, ale zase se dalo jít bezpečně i za tmy, což většina Paštikářů nakonec i absolvovala.

Chata Stalhaus leží už na rakouské straně hranice a dá se zásobovat autem a nákladní lanovkou, takže ceny zde byly výrazně levnější, nemluvě o super přátelské dámské/dívčí obsluze. Myslím, že několik Paštikářů se zde zamilovalo a možná i do několika Nizozemských vojaček, které zde měly cvičení.

K večeři jsem si dal výborný jelení guláš a pro změnu radler. A po večeři následovala oslava svátku svatého Václava! Vašek objednal rundu, úplně ožil a konverzoval s kdekým. Docela nás pobavila servírka, která chtěla vědět, jakým jazykem se to bavíme. Závěr byl takový, že vůbec neumí zeměpis a Česká Republika jí zůstala utajena.

Nakonec nás po 22h vymetli z restaurace a tak jsme šli na pokoj. Ubytování jsme měli zase sólo, s výjimkou jednoho chudáka kluka, který tam spal s námi. Ale dlouho jsme ho netrápili a také zalehli.

Středa 29.9.

Ráno začalo bohatou snídaní a pokračovalo už trochu hůře odchodem do pěkného lijáku. Po krátké poradě jsme zvolili sestup lanovkou. Jednak by to trvalo docela dlouho sejít až dolů ke Königssee, druhak by stejně nebylo nic vidět. Ovšem lanovka z Jenneru dolů stojí pěkných 24 EUR! Nicméně i z časových důvodů to byl rozumný krok. Čekala nás ještě cesta autem a jako vždy - přes Rakousko žádný problém, ale už u Českých Budějovic začaly kolony a u Prahy zátuh přes 1/2h. Takže doma byla liberecká klika až kolem 20h. Nejhůř na tom byl ale Frankie, který domů dorazil až kolem půlnoci a to ještě ke všemu nastydlý.

Shrnutí zkušeností:

• Autem vyrážet co nejdříve (cesta tam úplně super).

• Jít úplně nalehko = investovat do jídel na chatách.

• Koupit si papírovou mapu, kde jsou vidět obtížnosti tras + ideálně i průvodce, kde jsou trasy popsány a nastudovat to dopředu. Dle mapy.cz to v takto vysokých horách plánovat nelze!

• Mít štěstí na počasí, jako jsme měli my.

• Mít tak skvělou partu, jako máme :-) Pak stejně nic nevadí ...