logo Paštikáři

Jižní Velebit

2022 jaro

Nápad na projití trochu exotických hor v Chorvatsku, pohoří Velebit, se zrodil na ORAJI 2021 kdesi v Rychlebách, asi dost symbolicky, jelikož obě tato pohoří pojí jejich divokost a minimum lidí, které v horách potkáte. Svou trochu do mlýna přihodilo i to, že někteří z nás měli zkušenosti s přímou cestou vlakem z Prahy do Chorvatska a tento zážitek jsme chtěli vyzkoušet spolu. Volba padla na rok 2022 a už bylo jen na nás, zda ORAJ nebo MIZDOP. Vyhrál ORAJ, to hlavně kvůli tomu, že jsme očekávali více zeleně a více vody v krajině než na podzim.

Suri se jal plánovaní akce, vybral část Jižní Velebit. Na začátku sezony jezdí vlaky sporadicky a tak to vyšlo na dost dlouhou dovču s plánovaným odjezdem hned první pátek, kdy pojede spoj, s návratem v neděli. Díky tomu vyšla kombinace čundru po hřebeni a následný pobyt u moře s výlety a regenerací. Tím pádem bylo jasno. Zbývalo jen čekat, kdy vyšle Regio Jet svůj první vlak směr Rijeka. Čekání bylo dlouhé, vlak stále nevypsali i díky tomu, že vozil pomoc na Ukrajinu a zpět uprchlíky. Pak to přišlo, vyhlásili první spoj na 3.6. a my hned kupovali jízdenky. Honzík mohl díky tomu stříhat na našem Whats App virtuální metr, my všichni se tím bavili a byli natěšení jak malí kluci. Jak si blížil čas odjezdu, tak přicházely i obavy. Jak to bude s vodou, její dostupností a kvalitou, jak to vše uneseme, hlavně jídlo na tolik dní. A tak někteří z nás kupovali co nejlehčí spacáky, boty, jídlo atd.

Jakýže byl vlastně ten náš plán? Hezký, plný zajímavých zážitku a očekávání, plný pohody, vždyť jsme měli začínat a končit u moře, nahoře chodit jen lehkých max. 15 km denně a pak mít odpoledne spoustu času na prozkoumávání okolí nocležiště. No v tom jsme nemohli být dál od pravdy. Odjezd jsme měli v pátek, v sobotu dopoledne příjezd do Rijeky, pak Surko zajistil jízdenky na autobus do Karlobag, zde koupačka, večeře a pak taxíky do sedla. No přeci těch 900 m výškových od moře nebudeme šlapat s plnou zátěží. To byl skvělý nápad. Nocleh na divoko v sedle a pak dál chodit po hřebeni Jižního Velebitu s hlavními vrcholy Vysočica a Vaganski Vrh s koncem ve čtvrtek přes Velkou Paklenici do Starigrad Paklenica. Tam apartmán do soboty, v pátek dát výlet do Malé Paklenice a v sobotu přesun autobusem do Posedarje, poslední koupačka, návrat domů, do reality v neděli. Spaní hezky na volně přístupných chatách, jedna noc na chatě, kam Suri zajistil klíče, vždy s vodou poblíž. No prostě idylka. Jenže plány jsou plány a realita je někdy dost jinde. K tomu dojdeme.

Takže pojďme na to, hezky od začátku. Nastal den D, Honzík zahodil virtuální metr na čísle 0, všichni jsme měli řádně a těžce nabalené bágly, včetně obligátních řízků a těšili se, až zdrhneme co nejdříve z práce. Něco po poledni jsme zahájili hvězdicovou jízdu s cílem první vlak Regio Jet směr Rijeka v roce 2022. Teplická, Liberecká a Pražská klika se sešla v Praze a začala párty ve vlaku, včetně návštěvy pana Jančury, který zahajoval sezónu a svezl se svým spojem alespoň do Brna. Já se k ní prvně připojil prvně virtuálně, následně v Brně. To bylo hezké, Paštikáři, již trochu posilnění, volají z okna „Frankie!!!“, z vedlejšího okna holky vorvaňky: „Marťo!!!“ Celá cesta se pak nesla ve znamení párty spojené s výbornou Plzní, řízky, písněmi. Noční klid přišel brzo a my zalehli. Nepříjemností bylo velké vedro, hlavně pak hranice Maďarska s Chorvatskem, kde jsme stáli přes 1,5 hodiny a při kontrole nám pohraničníci svítili do očí. No nic moc. Navíc odvedli z vlaku dvě osoby z Ukrajiny. I přes tyto zádrhele přišlo ráno, Chorvatsko a těšení se na kafčo, croissant ke snídani. To se muselo pak zalít hezky vychlazenou Plzní. Takto nám to pěkně uteklo a nejednou hurá, vidíme moře. Rijeka, jsme tu, vystupujeme, paráda. Najednou koukáme, že všude samé reportérské štáby. My děláme skupinové foto Paštikářů a Vorvaněk. No nemohli jsme, taková skupina ve stejnokrojích, uniknout pozornosti štábů. Nakonec dáváme asi 5 rozhovorů, dva z nich nakonec najdeme na stránkách Chorvatských televizí. No jo, Česki planinari v Chorvatsku. Nejlepší byl reportér u Vaška: Kam míříte? Chodit do hor, do Velebitu. A nebojíte se té invaze medúz, jak o ní psali u vás v novinách? Ne, nebojíme, ve Velebitu opravdu ne.

 

V Rijece dáváme první místní pivka, něco malého na zub a už valíme směr bus na Karlobag. Bágly dáváme do přistavených taxíků a jdeme na koupačku, parádní. Pivko, pizza a vzhůru do hor na start. Prvně máme obavy, jak vidíme skaliska s křovím sežehnutá sluncem, jaké to bude. Ale za nimi je druhý val hor se skalami, loukami, lesy, jak z Vinetoua. Paráda, čundr začíná!

První večer a noc dáváme na divoko na louce. Večeru dominovala skaliska jak z Mayovek a Makyho koncert. Ten si připravil nový zpěvník s řadou písní, které se nám vryly doslova pod kůži. Vévodil MIG 21 s jeho Zvolna kalhotky si sundej, dál Hapka a Horáček, nechyběly ani klasiky. I to teplé pivo se dalo. Noc byla pod širákem parádní. A to ráno. Vědomi si toho, že musíme co nejvíce odlehčit bágly, tak se neslo ve vypíjení skoro všech zbylých piv. A jak byla po noci hezky studená. Vládla pohoda, zalití pivem jsme ani nepomysleli na to udělat si opravdu řádnou zásobu vody a vyrazili jsme do nitra Jižního Velebitu.

První den nás čekala trasa z Baške Oštarije sedlo Kubus k chatě Šugarska Duliba. Start byl zalit sluncem, pohodou a nádhernými až leteckými výhledy na moře, ostrovy Pag, Rab. Postupem času jsme se i dostali dovnitř hor, kde byly hlavně bukové lesy až pralesy střídané loukami. A tady jsme si začali plně uvědomovat, co vše nás čeká. Klesání a stoupání byla dost prudká, chodníky se často ztrácely vč. značení, po vodě ani stopy a to vedro. No bude to záhul. Navíc v lesích totální invaze všeho hmyzu, krvelačného a pak miliardy mšic. Naštěstí ta krajina a ty výhledy, to byla nádhera. I liduprázdnost těch hor. První den potkáváme jen jednu dvojici, kluk s kvérem u pasu s holkou, pak další tři Chorvaty, jinak nikoho. Tito vypadají dost zkušeně, říkají nám krutou pravdu o vodě. Je vždy jen v blízkosti cíle daného dne, jinak ne. Na třech místech, že je dobrá, na jednom prý ne, mšice, před časem navíc ve vodě zdechlá myš. No měli pravdu. Na Oldu přichází první krize, odhazuje asi 2 kg zbytečného salámu (ještě ho nalámal na kusy, aby zvířátkům nezaskočilo) a s těžkostí se zvedá dál. Voda rychle ubývá, trháme se na skupinky. Ve Velebitu je jen málokde mobilní signál. Závěr je ve znamení prudkých stoupání a klesání, nocležiště Šugarská Duliba se zdá být někde v nekonečnu. Ale musíme tam, jedině tam je voda. Mimochodem, díky tomu, jak tato volně přístupná chata nádherně vypadá, Suri vybral tuto lokalitu a trasu. Před cílem se dostáváme na signál, a zachycujeme zprávy, že kluci vzadu potřebují záchrannou akci. Jsou bez vody, vyčerpáni. Naštěstí toto všichni zachycujeme a borci, co byli první v cíli, nabírají svěží studenou vodu a jdou na záchrannou akci. S Čárou zůstáváme u chaty, jdeme pro vodu pro nově příchozí. Záchranná mise dopadla dobře, kluci osvěžení vodou a odlehčení od báglu dorazili v pořádku do cíle. Je hezké, jak si umíme pomáhat. Suriho plán na výšlap na blízký Velki Stolac za západem slunce vzal pochopitelně rychle za své, protože západ sluce už jaksi nastal, než všichni dorazili. Jídlo, štamprlička a muzika pomáhají se zotavením. Večer se protáhnul. Tady vznikla tradice, že se jde spát, až měsíc zapadne do vody či hory. Postupně odcházíme spát do té hezké chaty. Někteří spí venku kolem ní. Překvapením pro nás bylo, že v chatě byla elektřina a tekoucí voda.

Ráno je zatažené, příjemně chladné a svěží. Zatím co všichni spí, tak se Zerzim fotíme. Zerzi si jde dát jógu. Hlavně náčelníkovi se vůbec nechce ze spacáku ven. Po včerejší zkušenosti nabíráme každý co nejvíce vody. Minimem je 3,5 litrů. Trasu jsme z původního návrhu o něco zkrátili a udělali jsme hodně dobře. Čeká nás cesta od Šugarske Duliby na chatu pod vrcholem Vysočica. Je pravdou, že díky zátěži, vedru a nedostatku vody vzdálenosti a časy dle mapy.cz dost zkreslují. Dopoledne se mraky rozplynou a je opět hic. Trasa je podobná - s nádhernými výhledy na moře, bukovými pralesy, sem tam louky, pěšiny neprochozené, s popadanými stromy a často prudké. V jednom takovém lese plném mšic jsme se docela poztráceli z trasy, ale naštěstí se zas našli. K večeru byla jedna louka s nádhernými výhledy i na náš zítřejší vrchol Vysočica, která podbízela k odpočinku. Cílem je chata pod vrcholem Vysočica, my víme, že tam prostě musíme dojít. Během dne nepotkáváme nikoho. Prostě jen my a hory. Ke konci jsme se rozdělili na dvě skupiny, první zajistila chatu a vodu, druzí jsme dorazili o něco později. U chaty jsme si užili koupačku – studená voda z kýblu přímo na tělo, posezení s koncertem a hlavně mšice, které byly všude. V pití, na chlebu, prostě všude. Dnes zbyly i síly na focení západu slunce. Během večera dorazily ještě dvě holky, motorkářky, které nechaly endura pod kopcem a na chatě přespaly.

Třetí den nás čeká trasa z chaty pod Vysočicou na chatu Struge. Hned po startu je jeden z nejvyšších vrcholů Jižního Velbitu a zároveň našeho čundru, Vysočica, 1619 m n.m. Chorvaté, které jsme potkali první den, nám o tomto úseku Vysočica – Struge říkali, že je zároveň nejhezčím. Plno skal, luk, sem tam les. Nabíráme vodu se mšicemi, kterou jsme buď převařili nebo desinfikovali, někdo ji raději i obarvuje a vyrážíme. Je opět hic. Na Vysočicu se jde hezkou pěšinou po louce. Vrchol je parádní, kruhové výhledy, je vidět i Zadar. Zato sestup, ten stál za to. Pěšina nikde, prudkým kličkováním mezi kameny. Vysilující, což se projevuje na každém z nás, zejména na Oldovi. A tak nastává čas na další pomoc. Věci z Oldova báglu si rozdělujeme mezi sebe. Jde vlastně na lehko a díky tomu dojde do cíle. Později se dohodneme, že se opět rozdělíme na dvě skupiny, první zajistí chatu a vodu, která je přes kilometr daleko od chaty Struge a v případě potřeby vyrazí naproti. Druhá skupina dorazí pospolu do cíle. Cestou nám pomáhá, že se vine nádhernými loukami mezi skalami, jedna například přes 2 km dlouhá „prérie“, na které jsme viděli i divoké koně. Náladu si zvedáme posledními zbytky bylinného likéru. Na Struge dorážíme se setměním, kluci donesli vodu v kanystrech pro všechny, večeříme, je ohýnek, koncert, prostě pohoda. Jsme šťastní spolu v cíli dalšího dne. I na indiánskou dýmku míru došlo. Co nám trochu kazí náladu, je předpověď počasí na další dny, kterou jsme zachytili cestou. Do hor má přijít déšť a následně Bura. Ve středu byl při tom v plánu vrchol čundru a Jižního Velebitu, Vaganski Vrh (1757 m n.m.) a následně dlouhý sestup, rozdělený přespáním, až k moři. Plány kujeme různé, divoké, až skončíme se závěrem, že ráno ukáže.

Probouzíme se do zataženého rána. Vaganski Vrh, který je na dosah ruky, je dnes zahalen do mraků a tušíme, že tam prší. Chůzi, hlavně sestup po mokrém vápenci, to člověk opravdu nechce. Rozhodnutí během snídaně je jasné. Jdeme dolů, bohužel. Vagane, snad někdy příště. Sestup si zpříjemňujeme focením na rozhraní louky a výhledu na moře, štamprličkou na počest 1000 m n.m. a myšlenkou na chlazené pivo v první chatě, na kterou narazíme. Ta přichází ve středu odpoledne, první na celé trase a po dlouho době potkáváme další lidi. Hlavně Super Maria Ramići, který nás vítá welcome drinkem, Ozujskem v plechu a s tím, že on je šílenec, ale my ještě větší. Padne pár piv, nějaké jídlo, opakuje se welcome drink, Maky dá pár písní, společné foto a s návratem do civizilace i další hymna čundru – tentokrát Tři sestry a Svatá Petra s trefným refrénem „Prasata se koukaj na kozy“. A jdeme dál vstříc další chatě o 500m dále. Míříme k civilizaci, tak cestou přijde pro některé z nás vhod koupel ve starém náhonu na horním toku Paklenice. Zbytek míří rovnou k chatě Planikarski Dom Paklenica. Vidí tam sličnou obsluhující slečnu a spustí zase Tři Sestry. Přicházíme od koupele, kamarádi mi skoro zakazují dojít pro piva, že už jdeme. Nedám se a donesu i pro nás, sedáme. Slečna sedí v hamace, bere ukulele a něco si brouká. To nás zaujme, zaposloucháme se, v tom někdo: „ona hraje Nohavicu, ona umí česky, ty vole“, někteří se začínají červenat. Shodujeme se, že to je Češka, navíc hrající na ukulele a tak jí voláme k nám, ať udělají s Makym dvojkoncert. Trochu se ošívá, ale nakonec k nám přijde. V tento moment berou za své plány na brzký odchod. Na stole přistávají další piva, k tomu Lozy (Rakije), pějí se písně. I na kalhotky si sundej dojde. Nikol nám vypraví zajímavosti o tom, jak se sem dostala a co dělá. Večer se rychle blíží, Nikol nás ponouká, ať zůstane na chatě, ale my už máme zamluven apartmán ve Starigrad a tak vyrážíme. Bylo veselo. Cestou dolů ještě potkává Mamut známé, ti nám vezmou (některým) do auta bágly a Oldu. Večer dorážíme k ubytku, kde už je první skupina (stalo se to tradicí), Zerzi nám chce nasadit růžová trika a tím končí část zvaná čundr.

Zabydlujeme apartmán, večeříme, jdeme ještě rychle sehnat piva a začíná párty na balkoně, tím i paštikářská část ORAJE. Čtvrtek opravdu prší, nebo je zataženo. Zevlujeme po Starigradu, dopo i koupačka, celkově odpočinek. Večeře v místní restauraci, na ubytku pak fotbal s Portugalskem, zakončení koncertem. Během dne kutíme plány na pátek a okruh v Malé Paklenici vč. dopravy. Opět, plány se plánují a ráno se hroutí s tím, jak je venku. Prší, Bura bouří. Rušíme dopravu a tím i výlet do Malé Paklenici, která je po dešti patrně neprůchodná. Takže opět někdy příště, možná spolu s Vaganem. Jdeme rozjímat každý do svých postelí. Déšť ustává a tak přemýšlíme co dál. Rozhodnutí padá na výšlap od ubytka směrem sedlo Mirila, tam že se uvidí. Bura je silná, lomcuje s námi a strhává vodu z moře. Dnes to na nějaký vrchol nevypadá. Jdeme dál po planině k sestupu směr Velká Paklenica, kolem osady Tomići. I tady je nádherně. Sestup dolů stojí za to. Otevírají se nádherné výhledy do Velké Paklenice, užíváme si to. Vracíme se brzo a tak večer ještě zbude čas na procházku k zřícenině Večka kula, odkud se kdysi dávno předávaly signály přes Velebit až do vnitrozemí. Den zakončujeme večeří s následnou balkon párty. Kolem zuří Bura, my čekáme, až měsíc spadne do moře. Dřív se prostě nejde spát!

Poslední den, sobota, ach jo. Balíme, někdo se jde koupat a jdeme na bus směr Posedarje. Ještě nákup suvenýrů a odjezd. Ó jaká mýlka, autobus nejede. Kvůli Buře je zavřená pobřežní silnice k nám. Vašek telefonuje, zjišťuje podrobnosti. Prostě nic nepřijede. A tak volá na společnost, co nás měla zavést pod Malou Paklenici. Trochu se obáváme, co za cestu budou chtít. Končí to příjemným překvapením, dojede za půl hoďky a chce jen 500 Kuna. Paráda. Přidává se k nám jeden kluk z Bulharska, v autobuse si s ním povídáme a přichází myšlenky na bulharské hory Pirin, Rila. Že by někdy?

V Posedarje nacházíme hezkou hospůdku na oběd, koupeme se naposledy v moři, dáváme večeři a míříme na bus, který nás doveze do Ogulin na vlak. Cestou s námi mává Bura, loučíme se postupně s mořem a Velebitem. Ve vlaku nás vítají holky vorvaňky, Plzeň a následný návrat do reality. Cesta i přes zpoždění ubíhá, jsme u Brna a já se loučím. Definitivně se rozjíždíme k domovům. Cestou plánujeme co dál. Uvidíme, co vše se nám povede. Víte, jak to je s plány ...

Bylo to celé hezké, dobrodružné, náročné, zvládli jsme to a věřím, že na to celé hezky vzpomínáme. Díky, Paštikáři.

Pár postřehů:

  • Cesta vlakem je fajn, ale dlouhá, omezující tím, že první jede až začátkem června. Příště bychom asi raději volili auta a dřívější termín, kvůli teplotám.

  • Přechod Velebitu plánovat od chaty k chatě, které jsou většinou volně přístupné a hlavně v blízkosti je voda. Nikde jinde voda není, dbát na její zásoby.

  • Na hřebeni nejsou chaty či hospody s občerstvením, myslete na to.

  • Mobilní signál je málo kde. Nutnosti jsou offline mapy. Pokud je vás více, nutno dodržovat místa kde na sebe čekáte, případně mít vysílačky.

  • Je tam vedro. Ale může dojít k náhle změně počasí, dešti, Buře, která trvá i více dní.

  • Je to někdy náročnější na orientaci, občas se značení ztratí, často jsou chodníky neprošlápnuté.

  • Zmije jsme viděli asi jen 2 a z medvěda pouze trus :-)

Další foto:

 

 

Účastníci: Suri, Mamut, Zerzi, Čára, Olda, Maky, Honza, Vašek, Frankie

Trasa: mapy.cz     screenshot



© 2019 Paštikáři sobě