logo Paštikáři

Stolické Vrchy a Muráňská Planina

2022 podzim

Muráňska Planina, tohle pohoří, Národní park, se nám objevovalo v diskuzích a myšlenkách docela dlouho, řekl bych, že skoro až 5 let. Možná proto, že nám jej Zerzi rozmlouval jako nezajímavé, ale určitě z důvodů, jako kovid, nemožnost jet na Slovensko a ano, i realizace jiných, atraktivnějších cílů jako Königsee, Velebit. Až došlo na podzim 2022, a chuť si dát něco bližšího, snad i méně náročného, s chatami či hospůdkami na trase. Tím pádem došlo na Muráňskou Planinu, kdy jsme se na oblíbené Slovensko vrátili po rovných třech letech. No nezdá se to, jak ten čas šíleně letí. Jak to celé probíhalo a dopadlo?

První fáze, plánování, proběhlo na několik etap, od prvotních myšlenek až do samotného čundru. Po prvním nástřelu jsme zjistili, že samotná Muráňská Planina je na zhruba pětidenní přechod docela malá, motali by jsme se v ní a tak jsme k ní připojili Stolické Vrchy. Tento plán udělal tuším Zerzi někdy před dvěma lety a letos jej Suri oprášil, doladil o dopravu a dal tento čundr docela směle, se startem u Dobšinské ledové jeskyně a cílem v Čiernom Balogu. Ještě před odjezdem jsme to ladili, diskutovali, měli snahu měnit začátek. No a toto se nám promítlo do celého čundru, neustále změny. Co se týče účastníků, tak jsme jeli skoro všichni Paštikáři, až na jednoho, Makyho, který bohužel nemohl jet, kvůli nedostatku dovolené. Tímto žádáme jeho zaměstnavatele (doufám, že to čte), aby mu té dovolené přidal.

Nastal týden, na jehož konci jsme se v pátek vydali na čundr. Po fázi diskuzí o balení a kolik jídla, jak to mít co nejlehčí, jsme se sbalili a vyrazili. Liberecká, Teplická a Pražská klika se setkali v Praze, odkud jeli nočním vlakem do Popradu. Brněnská klika dojela ke mně autem a měli jsme pak v noci přistoupit v Čadci ke klukům. Nakonec to dopadlo jinak, došlo na příznačnou změnu a my jeli do Popradu autem. Takže se zbytkem party jsme se přivítali v Popradu, před odjezdem autobusu směr Dobšinská ladová jaskyňa. Poprad nás přivítal pohledem na zasněžené vrcholky Tater a my přemýšleli, jak to se sněhem, počasím budeme mít my. Předpověď byla taková, no polojasná. Naše skupina deseti Paštikářů s bágly vyvolala v autobuse docela pozornost. Nás zas zaujali sběrači lesních plodů, kterých se vydal hojný počet s různorodou výbavou. Cestou jsme popíjeli burčák, Zerzi ve spojení s acidofilním mlékem a probírali jak změnit, ulehčit start.

Je sobotní brzké, docela chladné ráno, my vystupujeme z busu u Dobšinské ledové jeskyně. Start je tradičně velmi pozvolný. Snídáme řízky, karbanátky a další pochutiny připravené doma, zapíjíme je pivem, hlavně z důvodu odhození zátěže a koštujeme kdo jaké vzorky životabudiče vzal sebou. Domlouváme první změnu startu, vzdáváme Zelenu Jaskyňu, na hřeben stoupáme Samalovou dolinou. Stoupání je hezké, pozvolné a tak nám uteče jako nic. Najednou jsme na hřebeni, na hezké louce, svítí sluníčko a my cítíme, že nám opravdu začíná čundr. To si žádá pár piveček a i něco lepšího. Zastávka je příjemná, vůbec se nám nechce ji končit. Ale musíme, čeká nás kus cesty až na Stolicu. Navíc je před námi vrchol, který nemůžeme pro jeho název minout, jde na lehko. Je to Strmá Prť, 1 199 mnm. Jdeme všichni, až na Honzu, kterému není moc dobře. Rozhodnul se čekat v přístřešku. Čekání to bylo dlouhé. My, posilnění z předchozí přestávky, jsme trochu bloudili a hlavně si pak užívali vrchol s výhledem na Královu Holu, Stolické vrchy a louky pod námi. Suri si trochu zablbnul s foťákem, dali jsme první skupinovou vrcholovku a šli dolů k Honzovi. Když se k němu vrátíme, tak je bledý, má zimnici a zjevně horečku. Na pomoc přispěchá růžový ďábel brufen, horký čaj. Bereme Honzovi věci z báglu, vyrážíme a doufáme, že se mu udělá líp. Z počátku to tak nevypadalo, ale nakonec to dopadlo dobře, horečka jej opustila, humor se vrátil a Honza vše zvládnul.

Cesta tak nějak ubíhá po hezkém hřebeni, převážně na sluníčku, my si to užíváme. Míjíme i spoustu hub, hlavně praváky a kováře. Já několika pravákům prostě nemůžu odolat, beru je sebou s tím, že je udělám v ešusu na másle. Blíží se večer, setmění a nás čeká doslova brutální a vyčerpávající závěr. Už teď je jasné, že někteří z nás dojdou na čelovky. Prvně nás čeká prudký sestup a hned po něm ještě prudší a dlouhý výstup na nejvyšší vrchol čundr, Stolicu, 1 477 mnm, za níž je naše první nocležiště, u Jánošikovy skály (v blízkosti je docela dobrý pramen). Výstup byl opravdu náročný a pro mě nekonečný. Hodně z nás došlo docela vyčerpaných. Těm, co zbylo více sil, se vrhli na rozdělání ohně a stavění stanů či přístřešku na spaní. Mě zbyly síly jen na to se převlíct, navlíct na sebe všechno oblečení co jsem měl. Přesto jsem se třásl zimou a vyčerpáním. Olda, ten byl na tom asi ještě hůř, ani nešel k ohni a hned to zalomil. Následoval jej Honza a po opečení klobás i Tvarda. U ohně bylo fajn, ale únava byla větší a šel jsem taky. Zbytek kluků ještě chvíli poseděl.

Naštěstí spánek i v těchto podmínkách regeneruje a my se probudili skoro svěží, plní elánu. Po snídani venku, což mám osobně hodně rád na čundru, jsem ještě udělal houby, na které už večer nebyla síla. V ešusu to nebylo ono, ale chutnaly. Při tom jsme kutili plány na další změnu, konkrétně dnešní trasy. Oproti plánu dojit do Muránské Zdychavy a z ní jet přes Revúcu do Muráňe a následně stoupáním přes Muráňský hrad dojít na Velka Lúka – Piesky, jsme zvolili přímou trasu Sedlo Javorinka s koncem 5 km po asfaltu do cíle. Tam musíme, jelikož to jedno ze tří míst v národním parku, kde se dá dělat oheň a přespat.

Hned po startu jsme již podruhé došli na nejvyšší vrchol čundru, Stolicu. To se nám tak často nestává. A tak místo jedné vrcholové fotky vznikají tři, jen na druhou nestihnul Pakr doběhnout. Dál pokračujeme oklikou do sedla, kde jsme byli včera. Prvně proto, že se nám nechce absolvovat to prudké klesání. Druhdá jsou na této „objízdné“ trase zakresleny tři prameny a my potřebujeme vodu. První pramen je docela slabý, ale něco nabereme. Druhý neteče vůbec. Až z třetího se dá nabrat nejlíp. Cestou jsou kresleny v mapách další, a tak kvůli zátěži nebereme vodu do plna. A to je tak trochu chyba. Prameny jsou zde hojně v mapách, ale jen některé jsou funkční. Počasí je tuto neděli mlhavé, občas mrholí, výhledy žádné. Cestu nám tím pádem zpestřují jen občasné zastávky. Poslední zastávka je 5 km před cílem. Ty jsou po asfaltu a tím pádem hodně otravné. Jediným zpestřením je Nemecká Luka, a pak Velká Luka s pasoucími se koňmi.

V cíli je malý přístřešek a ohniště s lavičkami. Stavíme stany, přístřešky, Zerzi jde na průzkum k prameni, který je cestou k hradu. Musíme dobrat vodu. Zerzi z průzkumu hlásí, že pramen je, ale voda jen kape. Jenže pro ní musíme, tohoto úkolů se zmocní Mamut a Tvarda. Zbytek nás zajišťuje oheň, vaří. Já s Pakrem čekáme s vařením na Tvardu. A ti nejdou, nejdou a nejdou. Dovolat se jím nejde, signál je hodně slabý. Dojdou opravdu za dlouho a ve značně rozjařené náladě. Voda jim do hromady petek kapala opravdu dlouho. Naštěstí Mamut, zkušeně, vzal sebou ohnivou vodu a tak jím čekání uteklo jak nic. Večer byl opět u ohně a ani občasné mrholení nevadilo.

Což už se nedá říct o ránu, kdy prší intenzivněji. Vše umocňuje bubnování deště na stan a tak se nám z něj vůbec nechce. Jenže musíme a to z několika důvodů, hlad, nutnost jít dál jsou jen některými z nich. Všech deset se nás snaží vměstnat pod přístřešek, udělat si snídaní a nějak se sbalit. Všude louže a bláto, do kterých nám občas něco spadne. Je to náročné. Stany budeme balit mokré. Takže opět je nasnadě změna trasy s tím, že místo verze po hřebeni směr Nižná Klaková s eventuální možností dojít až na sedlo Burda volíme verzi sestup do Muráně a následně výstup Hrdzavou dolinou na Nižnou Klakovou, druhé z míst, kde se dá v parku přespat a dělat oheň. Toto rozhodnutí umocňuje i fakt, že se nám povedlo dovolat provozní chaty v sedle Burda, která nám dala informaci, že v pondělí tam nebudou. No a v neposlední řadě lákadlo piva a oběda v Muráni, potřeba dokoupit proviant.

Přestává pršet a my vyrážíme na dlouhé klesání směr Muráň. V myslích nás hřeje polední cíl, první hospůdka po třech dnech (teď si uvědomuji, že číslovka tři je velmi častá), vidina čepovaného piva a jídla, které nemusíme vařit. Zapadneme hned do první hospůdky, navíc, vedle níž je obchod. V celku příjemná zastávka. Každý dokupuje co je potřeba. No přiznejme si, jde hlavně o špekáčky, klobásy na večerní oheň, piva, borovičku apod. Asi tak na třetí pokus vyrážíme dál. Cestou míjíme bránu do parku, dáváme pauzu na první odpočívce, koukáme, jak se zvedá pára z lesů. Do toho svítí sluníčko, je hezky. Jen Zerzi nám někde uniká vpředu. Další zastávku máme u takového malebného malého mechového vodopádu, dobíráme vodu do plna, Honzík větrá třísla. Stoupáme dál a až za setmění docházíme do místa Nižná Klaková, kde je volně přístupná útulna, ohniště. Hezké místo.

V útulně jsou již dva turisté, pár z Čech. Vidí prvně Zerziho a v duchu si říkají ok, i ve třech to tu půjde. Jenže Zerzi jím oznamuje, že za ním jde dalších devět chlapů. Pár opouští útulnu a spaní si raději rozbijí na terase, dobře dělají. Večer je opět ve znamení opékaní špekáčku a sezení u ohně. Je hezky, vyjasňuje se a vidíme spoustu hvězd, mléčnou dráhu. Ráno je slunečné, nádherné, fotíme si toto místo.

Úterní trasa je v celku daná, jdeme přes Skalnu Bránu, sedlo Burda do sedla Zbojská, kde doufáme v nocleh v některé z chat či salaši. Odpoledne a hlavně k večeru má totiž docela pršet. Na Skalnu Bránu jdeme či spíše lezem na lehko. Vrchol je tak malý, že bychom se tam ani všichni nevlezli, tak nějak samovolně to dáváme na skupiny. Občas jsou výhledy, občas mlha. Jdeme dál přes Horáreň Stožky a kolem památníku partyzánské skupiny pod vedením pplk. Šukájeva. Dál údolím Randavica. V lese jsou nádherní praváci a já je tam s těžkosti na srdci nechávám. Nakonec neodolám a jednoho beru s tím, že jej dám do oběda, který uvařím v sedle Burda.

Jako předvoj jdeme tři, já, Zerzi a Čára. Přicházíme do sedla Burda, kousek od něj je chata, o které bohužel víme, že je zavřená. Jaké překvapení nás ale čeká! Před chatou je auto a z chaty vychází ochotná a usměvavá paní chatárka, která se vrátila z hub a čeká na manžela. Ten se ještě v lese zdržel. Zve nás dovnitř a je ráda, že si dá pivo s někým a ne sama. Prostě paráda. Navíc topí v kamnech, já tak na nich můžu uvařit oběd, nemusím se trápit na vařiči. Supr atmosféra. Postupně přichází zbytek party a jsou taky hodně příjemně překvapení. Dáváme pivka, dokonce i čaje, nějaké jídlo. Nakupujeme šátky, trika a další suvenýry.

Tato oblast byla kdysi působištěm zbojníka Jakuba Surovce. No a náš náčelník je Martin Surovec. Náhoda? Nebo je vzdáleným potomkem svého praprapraděda zbojníka? Skoro bych řekl, že jo. A jak mu to se zbojnickým kloboukem sluší. Paní chatárka se s ním prostě musí vyfotit! Naštěstí musí jet domů a tak i my odcházíme. Jinak nevím, jak bychom došli do sedla Zbojská. Suri je znovu přeladěn ze sudého dne na lichý a my vyrážíme.

Do sedla Zbojská docházíme k večeru za začínajícího deště. První chata zavřená, salaš v rekonstrukci, další má jen pití, ubytování nemají. Tak jdeme až na konec, k Halaši Zbojská. Ta je taky zavřená, kolem chodí jen velký bílý huňatý pastevecký pes, velmi milý. Zkoušíme volat, ale nic. Tak chodíme po zápraží a myslíme na to jak stavíme mokré stany, večeříme v dešti a jdeme brzo spát. V tom někdo vyjde bočním vchodem, ptá se co chceme. Naštěstí to jsou milí lidé, z halaše, po chvíli se domlouváme, že nás ubytují, pivko, zelňačku a domácí klobásy dají, dokonce nám zpřístupní i saunový svět. Prostě paráda. Jdeme dovnitř, večer začíná. Vše je perfektní až na to, že nám chybí Mamut se Surim. Ti přichází po dlouhé, dosti nepovedené zastávce v jiné chatě, mimo naší trasu. My jí naštěstí minuli. Naší hostitelé nám kromě výborné zelňačky a domácích klobás donesli ochutnat svou tlačenku, zákusky, meruňkovici. Po následné sauně jsme byli už úplně zrelaxování. Ještě při večeři opět měníme plány následného dne a místo trasy do Čierného Balogu volíme naučný chodník zbojníka Jakuba Surovca, ten přeci nemůžeme minout. A do Brezna že dojedeme autobusem.

Ráno je slunečné, nádherné. Navíc nás dole čeká opravdu bohatá snídaně. Po ní užíváme pohodu, dáváme pivko na terase, přidávají se k nám dva pastevečtí psi. Po pivku vyrážíme na naučný chodník, od kterého nic zvláštního nečekáme. Ještě se o tom bavíme s paní z Halaše, ono nám říká „jo, to půjdete k rozhledně a pak se tady zadem vrátíte“. A my na to „ne, půjdeme tuna dozadu a kolem rozhledny se vrátíme“. Paní neprotestuje s tím, že keď pan Surovec hovorí, tak ať tak jdeme, šak je to jeho stezka. Bágly necháváme v Halaši a jdeme. Přidává se k nám černobílý huňatý pastevecký pes. Asi si říká, to je zajímavé stádo, jdu se na to podívat. My si myslíme, že s námi půjde jen kousek a pak se vrátí. Chyba lávky, pěkně si nás hlídá. Jednou je vpředu, lehne si před prvního, ať počká na ostatní, jednou čeká vzadu na posledního. Najednou vcházíme do soutěsky a jsme překvapení. Nic moc jsme od dneška nečekali a nakonec taková paráda. První vodopádek, první stupačky a my si říkáme co pes. Ten to suverénně proběhne po kládě dolů vodopádem. Druhé stupačky, větší vodopád, pes si to obešel horem svahem. A tak jdeme dál, pod Čertovým mostem místní zubačky až dojdeme na louku, kde jsou dřevěné sochy zbojníků, rozhledna. Poslední skupinové foto i s naším psím průvodcem a zpět na Halaš pro bágly. Loučíme se s Halaší, psem, u legendárních buchet dáváme jejich ochutnávku a pivko. Ze sedla odjíždíme busem do Brezna, tam se v rámci oběda loučíme a čundr končí. Kluci jedou vlakem přes Telgárt, „Semering“ do Medzilaborců a my přes Podbrozovou do Popradu k autu.

Jaké to celé bylo? Bylo to fajn, i přes nepřízeň počasí. I na Muráni byla hezká a zajímavá místa. A hlavně všude kolem bylo spousta fajn lidí. Ať už nás kamarádů nebo těch, které jsme potkali.

Jakou dát případným čtenářům, kteří dočetli až sem radu na tuto oblast? Jděte a uvidíte, určitě se vám bude líbit a je možné, že zažijete pár překvapení. A berte vodu vždy do plna, když na nějakou narazíte.

 

Účastníci: Suri a Zerzi (náčelníci akce), Mamut, Čára, Olda, Honza, Vašek, Frankie, Pakr, Tvarda

Trasa: mapy.cz     screenshot



© 2019 Paštikáři sobě