Rumunsko: Lotru a Cindrel

Termín: od pátku 22.9.2023 do neděle 1.10.2023, samotné hory od neděle 24.9. do soboty 30.9.

Celkem 92 km, nastoupáno 4 356 výškových metrů, zklesáno 4 153 m.

Začnu od konce. Jsme už asi 3 týdny doma, ale stále plní dojmů, chceme tam být zpět. Slibujeme si, že se do rumunských Karpat vrátíme. Ne do stejných pohoří, na to je život krátký, abychom chodili na stejná místa, ale do Rumunska ano. Kam? Nechte se, milí čtenáři, překvapit.

Stárneme, ano je to tak. Proto přišla na paštikosoustředění 2022 myšlenka udělat ještě nějaké pořádné čundry nebo vandry, dokud můžeme. Navíc je příležitost to spojit s jubilei některých z nás. A tak jsme si řekli, že v letech 2023 a 2024 podnikneme něco fakt pořádného. Na Mizdop 2023 padlo Rumunsko. Návrat do něj po 19ti letech. Návrat do hor, kde se v podstatě naše parta dala do kupy do dnešní podoby, připojila se totiž teplická klika.

Náčelnictví se opět s velkou chutí chytl Suri a navrhl nám dvě možnosti. Buď Retezat, nebo Lotru a Cindrel. Na Oraji jsme se o tom bavili, nejvíce informací k tomu nám dal Tvarda, který byl v Rumunsku mnohokrát. Doporučil nám Lotru s tím, že Retezat je moc zprofanován, moc národní park atd. Dali jsme na jeho slova a jasně zvolili Lotru s prodloužením o Cindrel. Suri nahodil trasu čundru - byla hned schválená. Dopravu pak vlakem přes Budapešť. Blížil se nám nákup jízdenek a s tím začala sranda. Do Budapešti nebyl problém, ale z ní do Sibiu ano. Po několika dohadech se potvrdilo, že vlak do Sibiu je zrušen. Začalo přemýšlení, vymýšlení, hlasování, jak jet. To nás mimo jiné moc bavilo, jednou vyhrál autobus, podruhé auta, a tak dokola. Bylo lobování (Frankie: „jestli busem, tak to nejedu vůbec“ :-), zrušení hlasování, vyhlášení nového. No, jak ve sněmovně. Ale jsme Paštikáři a vždy se nakonec dohodneme. Přeci o takové prkotiny nikdy nejde a podstatné je to, co je na horách. Nakonec tedy jedeme dvěma auty.

Blíží se termín odjezdu a s ním tradiční diskuze, kdo co bere, jak ušetřit váhu, přeci jen jdeme na dlouho a probíráme další podstatné věci kolem čundru. Bohužel přichází i dvě smutné zprávy. První byla, že Olda nemůže jet, velká škoda. Druhá pak, že emeritní náčelník Zerzi běžel ráno do práce a udělal si něco s nohou, skoro nemůže chodit, podezření na achilovku. Je to však statečný náčelník, který miluje hory, takže přes všechny útrapy a překážky nakonec vyrazil. S bandáží, tejpy a mastí v kapse. Tímto nás je osm. Později jsme to určili na Sněhurku a sedm trpaslíků.

Konečně je pátek, liberecká, teplická a pražská část se schází tradičně na Staré Poště, odkud vyráží vlakem směr Brno. Alespoň na kousek si jej užijou. Brno a Kuřim máme tento čundr jako takové shromaždiště. Po pátečních večírcích v sobotu ráno konečně vyrážíme směr Sibiu, já teda přímo z Třinecka, v pátek jsem měl bohužel ještě povinnosti. Cesta vede skoro celá po dálnici, proto předpokládáme, že nám bude utíkat. Chceme si ještě užít Sibiu, večeři a pivko tam. První, a naštěstí i poslední zádrhel přichází kousek před Bratislavou, kdy Pakr náhle zabočuje na pumpu, což já nedávám, z levého pruhu nejde přes kamiony přeskočit. No nic, počkáme na ně na další pumpě. Chyba lávky, problém je totiž jinde než v močových měchýřích, hned z rána zalitých pivy. Pakr totiž doma zapomněl pohorky a teď mu to došlo. Ne v Lidlu v Brně, kdy mi říká: „mám divný pocit, že jsem určitě něco zapomněl“. Prostě teď, před Bratislavou. Zastavuje, přemýšlí, koupit nové? Jít v teniskách? Jet domů? Vaška napadá, že mu může jet jeho žena s nimi naproti. Tak to nakonec i dopadlo a my se rozdělujeme. Naše část míří do Sibiu zajistit ubytko, druhá část valí pro boty, pak za námi. Cesta utekla fakt dobře, přes nudné roviny v Maďarsku i za hranicemi v Rumunsku se blížíme k Sibiu, tím i k horám. Ubytko i parkování dopadá dobře. Od parkování jdeme Sibiem zpět. Koukáme, tohle není Rumunsko, jak bylo kdysi. To je už běžné evropské větší město, kde to žije, se spoustou opravených budov, cest a chodníků. Na hlavním náměstí navíc probíhá hudební festival. Všude plno lidí, stánků se zmrzlinou, zahrádek. Přijíždí i druhé auto, můžeme vyrazit na večeři mimo tento ruch. Vybíráme útulnou hospůdku a většina z nás si dává specialitu, horského tetřívka pečeného v peci se zmrzlinou z česneku. Bylo to hezké a dobré. Večer končíme pivkem, jdeme spát. Ráno je brzký start, musíme odcházet už v sedm.

Noc stála za starou bačkoru. V hostelu s námi bydlel jeden člověk, který furt někam coural, do toho hluk z blízkého baru, bouřka. No marné. Vlakem jedeme údolím řeky Olt do Rau Vadului. Tohle už je Rumunsko, jak bylo kdysi. Vlak táhne stará dieselelektrická mašina a má jen jeden vagón. Koleje jsou v takovém stavu, že trasu 40 km jedeme 1,5 hodiny. Nevadí, alespoň posnídáme, dáme pivko. Rau Vadului je jen pár baráků kolem rušné hlavní cesty a benzinka, kde si dáváme kafe před startem. Prvních pár metrů stíráme rosu na kolejích a doufáme, že vlak nepojede. Pak to začíná. První den, plné batohy, tipuji, že každý přes 20 kg, spíše přes 23 kg, nás čeká stoupání na hřeben, 1 500 m výškových na 16 km. Leje z nás jak z konve, občasné odpočinky pomáhají jen trochu. Sem tam i sprchne, to nám vůbec nevadí, stejně jsme mokří potem. V druhé částí se mění stoupání na brutální, to si saháme na dno sil. Dáváme to, jsme nad lesem, hory se nám odměňují výhledy, hlavně na Fagaraš. Ten hned přejmenováváme na Farkaš. Jíme ostružiny, užíváme si slunka, zvolna stoupáme k salaši, kde má být i pramen vody. U salaše stojí auto, jsme zvědaví, co nás čeká. Je to nakonec příjemné setkání s lesníkem, který umí anglicky a jeho dvěma pomocníky. Příjemně pokecáme o Rumunsku, medvědech, psech, vlcích a jelenech, jejichž pohyb monitorují. Vzájemně si okoštujeme pálenky, nabíráme vodu z pramene, který nám ukážou a zprovozní. Na další kus cesty vyrážíme vybavení informací, že za horizontem, pokud budeme tiší, můžeme spatřit medvěda, který se tam pase na borůvkách a brusinkách. Prvním z nás se to i povedlo, pak se vyplašil. Nevadí, konečně jsme na hřebeni plném pastvin a výhledů. Hledáme nocleh někde v závětří, což se povede. První den úspěšně za námi. Což je skoro zázrak, náčelník může hrdě zvolat: „jsme tam, kde jsme měli bejt!“. Na oheň a hraní už nezbývají sily. Pozorujeme bouřku, kecáme, kocháme se. První den za námi, dobrou noc.

Noc moc dobrá nebyla, byla ve znamení bouřky, deště. Náš stan bohužel trochu protýkal, Pakrovi tím pádem v pravidelném intervalu kapalo na maják a moc se chudák nevyspal. Zvládal to ale statečně. Odměnou nám všem byl nádherný východ slunce – hory stoupaly z moře inverze pod nimi, paráda. U toho se snídá jedna báseň. Musíme brzo vyrážet, jelikož nás čeká další náročný a dlouhý den, s řadou stoupání a prvními vrcholy přes 2100 mnm. Cesta je po loukách s brusinkami a borůvkami všude kolem nás. Občas potůček, občas jdeme přes nějaký brdek, občas kolem něj, jde se hezky. V jednom místě na nás vyběhnou psi. Naštěstí je nás víc pokupě, psi se drží zpátky. První část skupiny dává varování zadní části. Po čase zjišťujeme, že to jsou pastevečtí psi a my vidíme první stádo ovci i s bači. Většina stád je už z hřebene pryč, níže v horách. Po obědě nás čeká první opravdový vrchol, Sterpului, 2142 mnm. Dáváme první vrcholová fota. Z něj míříme na tábořiště, ještě přes jeden vrchol. Únava se stupňuje a hlavně závěrečný sestup je ubíjející. Sbíráme zbytky sil. Trochu nás z nevrlosti rozptyluje pěkný les s hřiby v mechu jak z pohádky. Naším druhým nocležištěm je velká louka i s ohništěm, blízko je pramen. Je to pod kopcem Buceciu. Místo je hezké až na ten bordel, co tu nechali borůvkáři. Večer se nám povede udělat oheň, sednout k němu. Náčelník čte úryvek o pohoří Lotru z knihy pana Náčelníka Nevrlého, dychtivě jej posloucháme. Maky vytahuje ukulele, začíná první rumunský koncert. Maky nás, jako vždy, překvapuje nově zařazenými songy, zmíním perfektní provedení Tublatanky, Rande zo svojím mestom, Škwor a jejich Vůně starých vín, Olympic. Druhý den je za námi, jdeme spát.

Den tři prý bývá kritický. My v něm máme nejvyšší vrchol pohoří Lotru, jsme odhodlaní to dát. Jsme šikovní, zatím jsme pořád tam, kde máme bejt, náčelník má velkou radost. Ráno po snídani a balení (snídaně jsou fajn, balení je vopruz…) začínáme nabíráním vody v blízkém prameni. Cesta k němu je lemovaná borůvčím a nádhernými hřiby borovými, jak z pohádky. Po krátkém úseku lesem stoupáme loukami s brusinkami, borůvkami a hlavně nádhernými výhledy. Počasí přeje, síly jsou a tak jsme za nedlouho na hřebeni. Je nádherný, co víc říct. Jdeme po něm, fotíme. Po obědě nás čeká traverzový úsek, po něm pak část husté kosodřeviny. Před ní se zastavujeme, koukáme na přehradu Vidra na řece Lotru a hlavně se seskupujeme. Všude přítomný medvědí trus, medvědí stopy nás trochu děsí, držíme se proto po kupě. Vyplašit statného medvěda v kosodřevině, aby na nás vyběhl, nechceme. Proto si povídáme, pouštíme muziku, prostě se snažíme na nás upozornit, ať má čas někam zdrhnout. Určitě nás na trase pár medvědů vidělo. My je naštěstí ne. Po chvíli jsme nad kosodřevinou, stoupání je opravdu prudké. Opět louky, kolem bočního vrcholu Steflesti míříme na samotný hlavní vrchol Steflesti, 2 242 mnm, nejvyšší vrchol pohoří Lotru. Fotíme, lepíme první paštikářskou samolepku. To zapíjíme štamprli. Čára k tomu „překvapivě“ vytahuje poslední, vrcholové pivo. Je nádherně. Ale musíme dál. Čeká nás náročný sestup do sedla, dnešního nocležiště. Sestup je to fakt prudký. Na jeho začátku hledáme vůbec kudy jít. Nakonec se nám to povede. A povede se nám i najít příjemné místo k noclehu, ještě kousek nad sedlem, na poměrně rovném kousku louky, kolem kterého teče potůček. I ohniště je. Takže další parádní večer venku, u ohně, s přáteli.

Ráno je docela kosa, námraza. Řadě z nás se vůbec nic nechce, únava se projevuje. Východ slunce rozpouští jinovatku a taky nás alespoň k nějaké aktivitě. Dokonce někteří dávají i rozcvičku. Naštěstí nás čeká odpočinkový den. Sice ze sedla jdeme na nejvyšší horu pohoří Cindrel (zároveň i čundru), ale čeká nás celkově krátký úsek, cestou je i pleso. Sedlo Col Seflesti rozděluje naši trasu na pohoří Lotru, které tímto opouštíme a pohoří Cindrel. V Lotru jsme nepotkali žádné turisty. Jen místní v podobě lesníku, pastevců a trasařů. Stoupání na vrchol Cindrel dáváme pozvolna, s pauzami na kochačku, svačinky v podobě všude přítomných borůvek a brusinek. Cestou sbíráme pyropy (granáty), kterých je Cindrel plný. Na jednom místě se Honzík pokouší pást brusinkami jak medvěd, docela mu to jde, myslím, že by zapadnul. Vrchol Cindrel je velká plošina s mnoha kříži. Čára se Zerzim už na nás čekají. Tomu to zas šlape jako vždy, problémy s nohami jsou fuč. Prostě se nemohly dočkat hor. A až jim dal pořádnou dávku hor, rumu, Metaxy, tak se umoudřily a přestaly bolet. Holt Paštikář. Dáváme oběd, vylepujeme známku a fotíme, hory, sebe, včetně bláznivých variací, však vidíte v galerii. Z vrcholu klesáme kolem krkavčí rokle, takhle jsem jí nazval, jelikož tam blázní hejno krkavců. Po chvíli sestupujeme k nádhernému jezeru Iezerul Mare. Koupeme se, hygiena po těch dnech je potřebná, vůbec nám nevadí, že voda je studená, tak na 2 cm. Je nádherné odpoledne, nám se nechce vůbec dál. Bohužel musíme. Naším dnešním nocležištěm je volně přístupna útulna Refugiul Cindrel. Je to dobrá volba. Hezká útulna, lavičky, ohniště, potok hned vedle. Vodu jsme nabrali v prameni kousek nad ní cestou. Večer je parádní, opět přichází na řadu citát z knihy pana Nevrlého, tentokrát o pohoří Cindrel. Dál pak báseň naší kamarádky Gábiny, inspirovaná vrcholovou fotografií:

Horolezci stateční..
místo špice hory ční.
To, co odlesk svěží tvoří,
to jsou nahoře bez Thóři..
V mužných hrudích mezi chlupy..
spousta breberek se kupí.
Užívaj si vůní chlapů..
moudrost hlavy, silnou tlapu.
A fotečka jejich těl..
ta je jenom na příděl.
I když by ji každý chtěl !
Aby okem sáhnout směl!
Tož závan té horské odvahy..
zaletěl až do Prahy..
Do Mimoně mezi koně..
Ti úctou k paštice se kloněj' ! Do Monte Carla..
krása skrytých varlat..
A do hlubin oceánu..
Zpráva pípne zítra k ránu.
Na Marsu už všechen tisk..
opěvuje jejich stisk..
Osm úderníků..
Nezamezíš vniku ????
A tak - Za navýšení mezd!
Za opravu cest!
Za sex, za neřest!
Za pivo a chřest!
Na Mount Everest..!!

A aby nebylo kultury málo, rozjíždí Maky parádní koncert. Při něm opékáme na ohni salámy, klobásy. Občas pro ně musím sáhnout do ohně, což kamarády děsí. Holt ocelové třinecké ruce :-). Makyho koncert pomalu končí, ale my jej vytleskáme o přídavek, přichází oblíbené Zvolna kalhotky si sundej. A Suri má nátisk na lichý den. Naštěstí se mi povedlo uchránit poslední zásoby rumu. Večer byl dlouhý, padáme únavou na pryčny.

Ráno zjišťujeme, že jsme měli v noci návštěvu. Takovou maličkou, přesto nám pomohla od zátěže v podobě jídla. Bylo to myška šikovná, nejvíce jí chutnaly oříšky. Po dlouhé době snídáme hezky pohodlně, za stolem. Moc se nám nechce, ráno se natahuje. Po krátké rozcvičce, kterou si krátíme čekání na zbytek kluků, vyrážíme zpět nahoru na hřeben hezky prudkým stoupáním. Překonáváme krátký úsek lesa, jsme zpět v pásmu kosodřevin. Nějak se nám vytratila obezřetnost, jsme roztrhání na více skupin. Prvně jdou tři chlapi. V tom zaslechnou bručení a pohyb kosodřeviny, vyplaší je to, přemýšlí co dělat, zda pustit muziku a podobně. Nakonec jdou dál. Po chvíli jdu já sám stejným úsekem, znova bručení z kosodřeviny, větve se strašidelně hýbou. Mně tuhnou nohy, nevím co dělat, zda běžet dolů za ostatními kluky, nebo řvát, mlátit hůlkami. Nakonec jdu dál nahoru. Poslední jde další trojice a ve stejném místě zažívá to samé, včetně polekání. Honzík zapomněl i na to, že má sprej proti medvědům, nevytáhne ho. Naštěstí. I vám chybí jeden Paštikář v mém výčtu? Správně. Chybí nám Zerzi, lump jeden. Ne, medvěd ho nesežral, ale sám se v něj vcítil, s věrohodným bručením nás všechny pořádně vylekal. Ještěže to s nikým z nás neseklo. Zasloužilo si to panáka. Jsme zpět na hřebeni. Užíváme si slunce a poslední úseky nad 2 000 mnm našeho treku. Odpoledne scházíme do pásma lesa. Vyhlédli jsme si na nocleh dvě louky. První z nich je ale rušná, po prašné silnici nás minulo několik aut. Jdeme na druhou, pod vrcholem Oncesti. Líbí se nám, je večer, zůstáváme. Sice na její druhý konec přijelo nějaké auto, ale s ohledem na čas a únavu na to kašleme.

Po večeři rozděláváme oheň, při něm dopíjíme poslední zbytky z našich zásob. Ve chvilkách, kdy jsme potichu, slyšíme z druhého konce češtinu. Přichází klasická myšlenka. Češi, co přijeli autem na louku, musí mít s sebou pivo. Po chvilce váhání vyrážím s Vaškem za nimi s prosbou o koupi piva, byli jsme přeci několik dní bez něj. Chlapi to byli Češi, byli tři, i to pivo měli, ale jen pár kousků a na prodej vůbec. Nabídli nám pivko s nimi u ohně za pokec. No moc dlouho nás přemlouvat nemusí. A tak kecáme. Oni šli Fagaraš a tady vyjeli na poslední večer u ohně před návratem, alespoň tak si to mysleli. My jím řekli, co máme za sebou. Poté došlo na klasickou otázku, odkud jste? Naše paštikářská parta je celorepubliková, ale jádro je z Liberce říká Vašek. Oni na to: „my jsme taky z Liberce“. Ptají se dál: „kde jste se dali dokupy“? Vašek na to: „známe se z průmky, jsme spolužáci“. A oni: „my jsme taky z průmky“. No svět je fakt malý. V tom nás navštíví drzá liška, povede se mi jí i vyfotit. Není to naposled, co nás navštívila. Pivo dochází, dostáváme další. Říkáme jim o našem plánu na páteční večer, kdy máme dojít na salaš, kde máme objednanou večeři, piva, nocleh a snídani, prostě poslední večírek. Nabízíme, zda se chtějí přidat. Dopíjíme pivo, loučíme se s tím, že nám ráno dají vědět, jak se rozhodnou. Návratu se trochu bojíme. Jsme sice napojení pivem, ale kamarádům nic neneseme. Nejsme bohužel ptáci, kteří by krmi donesli ostatním v zobáčku. No a taky že dostáváme vyhubováno, no tak trochu. Marné, zbytek party musí počkat až do pátečního večera.

Páteční ráno, vstáváme a první co přijde na přetřes je, zda a u koho byla liška a co vše napáchala. Výčet škod je pestrý: počínaje „kupodivu“ sežraným salámem, který nechal Suri u ohniště, prokouslá petka (to Suri zjišťuje až u pramene), okousané větrání stanu, rozhryzané pončo, ale hlavně Honzovi ukousla dvě přezky a vykousla díru do jeho skoro nového batohu. Přezky nakonec našel v lese a snad ten batoh opraví. Dostává se na poslední balení stanů, jsme docela rádi, že to tak je. Už skoro odcházíme a v tom přijdou noví kamarádi s tím, že se k nám na večer přidají. Pro jistotu nepřicházejí s prázdnou, ale s rumem. Vyprávějí taky o návštěvě lišky. Jednomu odnesla pohorky do lesa, naštěstí je našel. Druhého kousala přes spacák do palce u nohy, spali totiž pod širákem. Náš večerní plán se jím líbí a přidají se k nám. Pod salaš dojedou autem, nabízí nám odvoz odpadků, což je supr. Loučíme se a těšíme se na večer.

My pokračujeme dál po hřebeni. Začátek je pořád lesem, často jsou vidět houby. Docházíme ke kapličce, kde odpočíváme. V borůvčí nacházíme kapitální hřiby, škoda, že s nimi nemáme co dělat, alespoň je fotíme. Kolem oběda končí lesnatý úsek, jsme na louce s parádním výhledem na malebné hory s domky a salašemi. To je ale jen začátek. Po dalším krátkém úseku v lese se nám otevírá krajinářský ráj. Oblé kopečky pokryté loukou, která všude slouží jako pastvina. Občas samotný strom, občas remízek. Všude kam se podíváš jsou salaše, u některých z nich jsou i stáda ovcí. Pozadí dokreslují vysoké štíty Fagaraše a kopce Lotru. Prostě nádhera. A těch hub všude! Stovky bedel, žampiony, obří křemenáče, kozáci, občas i praváci. V jednom místě na louce našel Honzík horní část lebky medvěda, vypadala hrozivě, hlavně ty tesáky. Nad námi krouží pár orlů skalních, ze střechy salaše vše pozoruje krkavec. Prostě jak v pohádce. Pořád se zastavujeme a fotíme tu nádheru. Všeho je však po čase dost, nás to začíná táhnout na salaš. Příchod k ní je parádní. Kolem oslíka, vedle nějž je gauč na odpočinek s vyhlídkou.

Přicházíme na salaš, je moc hezká, vítá nás její majitel se smečkou psů. Když vidí, že tam pro dnešek patříme, tak jsou na nás hodní. Dáváme konečně pivka na úžasné terase zalité slunce s parádním výhledem do údolí a na pohoří Lotru. Ve stejnou dobu přichází tři noví kamarádi z údolí. Z terasy pozorujeme, že vše co je na salaši, voda, jídlo, pivo vynáší oslíci zespoda z údolí nebo od pramene, prostě dřina. Salaš je uvnitř moc hezká, útulná, chystáme si noclehy a jdeme zpět na terasu k povídání a pivku.

Chlapi mají dobrou historku z výstupu nahoru. Zaparkovali dole a v tom na ně huláká jedna starší ženská. Oni se domnívají, že je problém s parkováním. Po chvíli se ukáže, že ne a že mají jít za ní. Tak jdou. V tom jeden vyfasuje hrábě, další dva dvojzubé vidle a šup, už jsou zapřažení do práce vyházet seno na seník. Jak práce skončí, ženská chce skočit dolů. Kudlík se nabízí, že ji chytí, ona ukazuje, že on ne a skáče do náruče statnému Petrovi.

Po chvíli spatřujeme na horizontu další psy, za nimi ovce a pak starého zdatného baču. Zastavuje se na salaši, sedá k jejímu majiteli. Popíjí cujku a nabízí jí nám, kteří kolem něj procházíme. Jeho psi leží u něj, ovce se pasou kolem salaše, prostě rumunská idylka. Po chvíli přichází k nám a dává se do řeči. No on rumunsky, my česky. Občas nějaké slůvko chytáme, přesto raději využíváme mobil a jeho překladač. Dozvídáme se, že salaš byla kdysi jeho, spaly tam ovce, pak jí předělali do dnešní podoby. Ukazuje nám podrápané dveře od medvěda, jak se dobýval do salaše. Ale hlavně nám sděluje svůj pohled na život a díky čemu je tak vitální. Hlavní tedy je: „piju čistou pramenitou vodu tady, dýchám čistý horský vzduch (potáhne si z cigára, to prý nevadí), nemám stres, občas zajdu dolů za ženou, občas se pomilujeme, i v tomhle věku nám to jde (je mu 70), nejím vepřové, nepiju pivo, piju cujku“. Povídání to bylo hezké, úsměvné a zajímavé. Kudlíka napadá, že ta bába dole byla určitě jeho žena. Ukazuje bačovi fotku a taky, že jo. No život je plný veselých příhod. Slunce pomalu zapadá, ovce se psy jdou na noc na salaš, bača za nimi. Atmosféru dokresluje vycházející měsíc z poza hor, je právě v úplňku. My pijeme další pivo a čekáme na večeři. Ta je úžasná. Domácí grilované kuře na česneku, jako dezert pak domácí palačinka s krémem a borůvkami. Paráda. Posilnění rozjíždíme večírek, Maky spouští svůj poslední a nejdelší rumunský koncert. Sem tam na stůl přistane cujka. Prostě parádní večer na terase, všem se moc líbí. Některým tak, že se jím vůbec nechce spát. Ale únava je nakonec silnější.

Sobota, naše poslední ráno v Rumunsku. Je nádherné, zalité sluncem, s výhledem na hory, s přáteli a skvělou snídani. Zvlášť ovčí sýr s borůvkovou marmeládou, samozřejmě vše domácí, jsou úžasné. Přesto je i smutné, nechce se nám končit. Dopíjíme poslední piva, dáváme poslední skupinovku. Já s Pakrem se od zbytku party oddělujeme, jdeme dolu do údolí, kde mají zaparkováno auto chlapi, ti nás dovezou k našim autům. Cesta je to hezká, dáváme poslední fota salaše, ovcí, koňů a hor. Uteče v pohodě, a za chvíli jsme u aut. Máme dojet pro zbytek kluků do vesnice Rasinari, která je taková typická rumunská. Zbytek party do ní šel prvně po hřebeni, kde Suri stačil ještě osomrovat rumunské dřevorubce o cigáro („va rog una cigaro“) a pak klesali údolím, přes cigánskou osadu Prislop. Byl to prý fakt zážitek, dětem rozdávali sladkosti, ty jim lezli až skoro do batohů. Viděli stáj na koně z igelitu a dřeva, chatrče se satelity, prostě zážitek, kdy po chvíli byli rádi, že jej mají za sebou.

Šťastně se shledáváme, míříme k autům a vydáváme se na cestu domů. Tu si prvně zpříjemníme nutným obědem, hlad je velký. Ale spěcháme, chceme ještě navštívit město Kecskemét, kde plánujeme večeři a máme zamluvený nocleh ve wellnes hotelu. Jo, plány se plánují a celníci je hatí. Na hranicích se zdržujeme přes hodinu a půl, což nesnáším. Nakonec jsme rádi, že stihneme jen tak tak otevřenou pizzerku vedle hotelu. Ráno chceme vyrážet brzo. Jenže ne tak brzo, jak začaly bít šílené zvony z vedlejšího kostela. No nic, spát se nedá, proto vyrážíme směr Brno dřív a náš čundr nebo vandr končí. Byl obojím. A pokud chcete vědět rozdíl mezi čundrem a vandrem, tak si to najděte na netu, jako my při nudění se cestou domů.

Ahoj, a na Oraji 2024 se uvidíme. No věřím, že i někdy mezi tím, jen o tom asi nebudeme psát.

Fotky jsou v galerii, další pak tady: https://www.rajce.idnes.cz/frankierl/album/lotru-a-cindrel-2023-mizdop

Pár rad na závěr:

• Nebojte se Rumunska, je to moc hezká země a má úžasné hory, je civilizovaná a bezpečná (a vaše auto tam už na vás čeká :-).

• Medvědi, vlci, psi a další zvířata – ano jsou. Proto je lepší jít více lidí spolu, dávat o sobě vědět, ať mají čas utéct. Na noc dávat jídlo a odpadky dál od místa, kde spíte.

• Lotru a Cindrel jsou plné cest. V Lotru značení teprve obnovují, v Cindrel je na dobré úrovní. Orientace podle stažených map v aplikaci mapy.cz bez problémů, nebloudili jsme.

• Lotru a Cindrel jsou prosty jakýchkoliv chat a možností občerstvení, dokupu potravin (snad krom salaší v sezóně – my nezažili). Proto je nutno mít vše sebou, krom vody.

• Prameny jsou docela často, na podzim tekly, problémy z vody jsme neměli, nijak jsme ji nečistili.

• Hory jsou plné lesních plodů, hlavně na podzim.

• Hlavní rada je vyrazit, užít si to!